Mt 6,1 Nesnažit se konat dobro jen pro vnější efekt

Kázání k zahájení postní doby – únor 2020

Sestry a bratři,

dnešní popeleční středou zahajujeme přípravu na Velikonoce. Cesta k Velikonoční radosti však vede přes nesnadnou cestu sebezapření. Čas postu nás vybízí ke zpomalení rychlého životního tempa, vnitřnímu sebezpytování, k zastavení se a ztišení se v blízkosti Krista a jeho potupného i vítězného kříže. 

Ale půst v sobě obsahuje i výzvu ke zřetelnější aktivitě a větší činorodosti, k tomu, co je v Bibli vyjádřeno jako „skutky spravedlnosti“ či „skutky milosrdenství.“ Z evangelního čtení pro tuto popeleční středu zaznívá Ježíšův výrok: „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv.“ Mohli bychom to vyjádřit i tak, že se nemáme snažit konat dobro jen pro nějaký vnější efekt a s úmyslem, abychom vynikli a bylo zřejmé, jak jsme dobří. 

Ježíš, ale neříká: „Nekonejte vůbec žádné skutky dobra, stačí, že věříte.“ Dokonce ani není jeho výrok míněn tak, že jeho učedníci nemají skutky konat před lidmi a být někde skryti, žít v ústraní a vzdáleni od světa. Vždyť ve stejném kázání na hoře, o chvíli před tím, než pronesl Ježíš tento výrok, říká: Vy jste světlo světa. „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích“ (Mt 5,14-15). V Ježíšově výroku naopak jde právě o aktivitu učedníků, o skutky spravedlnosti, o skutky dobra, o skutky milosrdenství. Důležité je, s jakým motivem a úmyslem jsou konány. Nejde o vnější efekt, ale o samotný skutek. Nejde o to, abychom my byli obdivováni, jak jsme zbožní a co všechno dokážeme a děláme pro druhé, ale aby v centru stále zůstával Bůh, a ne my lidé. Aby cílem našeho usilování nebyla naše chvála, jak jsme dobří, ale aby byl chválen Bůh, který je zdrojem veškerého dobra.

Co se míní těmi „skutky spravedlnosti“, které máme konat ne kvůli nám samým, ale kvůli druhým lidem a kvůli Bohu? Nahlédneme-li do výkladu tohoto místa 6. kapitoly Matoušova evangelia v Šestidílné Bibli kralické, tak jsme odkázáni na starobylou tradici křesťanského učení (Bible kralická šestidílná, 2014, s. 2187). Jedná se totiž o skutky milosrdenství, které jsou dvojího rázu. Jednak je to sedm skutků milosrdenství tělesných. Těmi je míněno nakrmit lačného, napojit žíznivého, přijmout pocestného, obléct nahého, navštívit nemocného, přijít za tím, kdo je ve vězení a zajistit pohřeb zesnulému. Jsou to v podstatě skutky milosrdenství, které známe z 25. kapitoly Matoušova evangelia (Mt 25, 35-36). Zde je představeno diakonické dílo církve a sociální práce v celém rozsahu, které má být rozvíjeno v každé době jako pomoc strádajícím lidem. Může se v něm zapojovat každý věřící svojí osobní aktivitou. (Člověk má svoji důstojnost a je adresátem pomoci a služby v různých situacích nouze, a to i tehdy, když zemře. Postarat se o zesnulého je výrazem služby člověku do poslední chvíle. Smrt není anonymním zmizením, ale má být spojena s důstojným rozloučením a odevzdáním člověka Bohu.)

Vedle těchto sedmi skutků milosrdenství tělesných, je v křesťanském učení i sedm skutků milosrdenství duchovních, jak se s nimi setkáváme ve středověkých katechismech a také v Jádru učení křesťanského Mistra Jana Husa. Tím je míněno: poučit neznalého, povzbudit pochybujícího, napomenout hříšného, potěšit zarmouceného, odpustit provinilému, trpělivě snášet protivenství a příkoří, modlit se za přátele i nepřátele (Jan Hus, Výbor z drobných celých spisů, České listy 2018, s. 62). 

Tyto duchovní skutky jsou dobrým ukazatelem pro naši aktivitu nejen v postní době. Zastavme se proto u nich. První je: „poučit neznalého“. To, ale neznamená, že budeme druhé neustále poučovat, stavět se nad ně, jako ti, kteří všechno přece vědí nejlépe. Ale pokud jsme dospěli k nějakému poznání a získali určité zkušenosti, můžeme je bez povýšenectví s druhými sdílet. 

„Povzbudit pochybujícího“ – to je ten druhý skutek pomáhající druhému po duchovní stránce. Ale nejsme spíše někdy těmi, kteří všechno zpochybňují, kteří v druhých posilují nejistotu, rezignaci, pesimismus, než abychom je posílili a povzbudili? Přejděme ke třetímu skutku, kterým je „napomenutí hříšného“. Troufalému člověku, který přestupuje všechna pravidla a všechno si dovolí, se neodvážíme nic říct. Naproti někomu jinému vytkneme do nejmenších detailů všechny chybičky a nešetříme na něm kritikou. „Potěšit zarmouceného“ neznamená lacinou útěchu, ale naši blízkost a výklad naděje. „Odpustit provinilému“ – je schopností osvobodit se od trpké a tíživé zkušenosti s druhým z minulosti a být k němu velkorysým, neboť i my sami potřebujeme Boží velkorysé odpuštění! Šestý skutek nás má posilovat v každodenním snášení drobných i větších nespravedlností. Jenomže my je tak lehce neneseme. Jakmile se cítíme něčím dotčeni, přehlíženi, opomenuti, hned žádáme okamžitou nápravu, místo toho, abychom to tiše a klidněji nesli jako Ježíš a jeho učedníci. A dostáváme se k sedmému duchovnímu skutku. Tím je modlitba za přátele, ale i nepřátele. Na blízké a nám sympatické lidi snáze v modlitbě myslíme, ale modlit se za ty, kteří nám ukazují svoji nepřátelskou tvář různými způsoby, k tomu již potřebuje podstoupit v sobě duchovní zápas. 

Sestry a bratři, začínáme dnes postní čas s Ježíšovou výzvou „varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv.“ Kéž prožíváme pravý půst ve světle Ježíšova evangelia a konáme skutky spravedlnosti a milosrdenství. Ať se soustředíme na to vnitřní a ne to, co je vnější. Abychom se ve všech našich aktivitách v církvi – i každý z nás osobně – vyhýbali falešné povrchnosti, ale v hloubce svého nitra zakoušeli jistotu, pokoj a radost z Boží blízkosti a nepřestali usilovat o to, co je dobré, a o to, co je pro čest a slávu jeho jména. Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 05.03.2020 02:09 zobrazeno: 431x