Křesťanské stavby v průběhu měnících se staletí

20.12.2017

Článek do ČZ č. 3/2018

Původní stavbou určenou pro shromáždění křesťanů byl zcela běžný dům. V antice „dům“ znamenal stavbu, obydlí, ale současně i rodinu. O prvních křesťanech čteme v knize Skutky apoštolů, že „po domech lámali chléb“ (Sk 2,46) a také v domech „učili a hlásali evangelium“ (Sk 5,42) „Církev v domě“ (1 K 16,19; Ko 4,15; Fm 1,2) vyjadřuje rodinné a bratrské společenství prvních křesťanů. 

V době pronásledování nemohli křesťané budovat žádné větší stavby. Po nabytí svobody a státního uznání křesťanství v rámci římské říše se situace změnila. Vítězné křesťanství využilo dva typy antických monumentálních staveb. Především to byly baziliky – budované pod patronací vládce. Původně se jednalo o antickou stavbu větších rozměrů pro veřejná shromáždění a setkávání. Křesťanské baziliky byly budovány na památných místech, jako je chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. Druhým typem staveb byly pohanské chrámy vyznačující se nepřístupným prostorem, kam mohli vstoupit jen kněží. Tyto chrámy byly přeznačeny křížem nebo na jejich místě byly stavěny nové křesťanské kostely.

Starobylé kostely budované křesťany měly ve svém půdorysu tvar kříže. Stavba představovala symbolické znázornění Kristova těla, kdy apsida je Kristova hlava, podélná loď jeho tělo a příčné lodě jeho paže. Situování kostela směrem k východu vyjadřuje symbolický význam, že Kristus je sluncem a světlem.

Stavby jsou zhmotnělým odrazem života církve i jejího postavením ve společnosti. Monumentálnost středověkých sakrálních staveb odráží, jaké bylo postavení církve v tehdejší společnosti, dokládá její moc a bohatství. Vrcholem křesťanské architektury jsou gotické katedrály – biskupské kostely. Zatímco románské stavby – velké klášterní kostely stály často na opuštěných místech, je katedrála spojena s městem. Je jeho architektonickou dominantou. Město a katedrála tvoří jednotný celek. Bez bohatství měst, bez řemeslně technických a uměleckých schopností jejich obyvatel by nebyla stavba katedrály vůbec možná. Katedrála je souborným uměleckým dílem, v němž se spojuje stavitelské umění, sochařství, malířství a nejrůznější umělecký řemesla. Na druhé straně propůjčuje katedrála městu sakrální posvěcení. 

Reformace přichází s pojetím kostela jako prostoru pro slyšení kázání evangelia shromážděním věřících, kterému odpovídá sálový typ stavby. Jedním z dokladů řešení protestantské architektury reformovaného typu je interiér kostel sv. Petra v Zurichu, kde zaujímá centrální místo kazatelna.

Renesance přináší návrat ke klasickým antickým chrámovým stavbám. Baroko se upíná k transcendenci, ale přemírou smyslovosti a detailní názorností nebeského světa andělů není již tak přesvědčivé jako gotika s hlubokou duchovnosti. Gotika či pozdní gotika je spojena i s dobou reformace. Protestantské církve využily pro své stavby nejrůznější stavební slohy. Přesto byla řada evangelických kostelů vybudována na přelomu 19. a 20. století právě v novogotickém stylu.

Po první světové válce se začíná rozvíjet moderní architektura a hledá se také nové pojetí církevních staveb. Budují se nové kostely církve římskokatolické, evangelické i československé husitské. Vlivem politických poměrů dvou totalit se slibný rozvoj církevní architektury u nás zastavil na několik desetiletí, na rozdíl od západní části Evropy.

CČSH na jedné straně převzala a zadaptovala opuštěné historické stavby – kostely a synagogy. Tím má významný podíl na záchraně kulturního a historického dědictví. Vlastním vkladem do kulturního a architektonického bohatství našich měst a obcí jsou nově vybudované stavby v meziválečném období. O architektuře našich sborů pojednávají práce Amáty M. Wenzlové, Patrika Líbala i dalších autorů. Ve spolupráci se Stavební fakultou Českého vysokého učení technického se připravuje podrobnější a ucelenější zpracování sborů naší církve zejména prvorepublikového období.

Církevní stavby jsou výmluvným odrazem života křesťanské církve v minulosti, ale viditelně odrážejí její život i dnes. Sbor, kaple, modlitebna je zviditelněným dokladem našeho vztahu k Bohu. Je svědectvím naší společné i osobní víry v konkrétním místě a čase. Prozrazuje, jaký je náš zájem o poslání a dílo církve, která je a má být „Kristovým tělem“ (1 K 12,27) a „chrámem Ducha svatého“ (1 K 3,16).

Tomáš Butta

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 26.03.2018 05:18 zobrazeno: 1082x