Žd 12,5-11 Tři rozdíly mezi Boží a lidskou výchovou

12.11.2018

Kázání na setkání metodiků 12. listopadu 2018

Milí účastníci tohoto setkání, přátelé ve víře!

Při setkáních metodiků výuky náboženství a duchovní péče v úvodní biblické části se společně zamýšlíme nad texty v Písmu svatém, kde se hovoří o výchově a vyučování. Taková místa jsem zvolil i dnes. První je z knihy Přísloví z 3. kapitoly a druhé je ze 12. kapitoly listu Židům, v níž jsou verše z knihy Přísloví citovány. Ústředním výrazem je „výchova“, která se v listě Židům ve 12. kapitole opakovaně vyskytuje. Řecký termín je „paideia“, latinský „disciplina“. V kralické Bibli je užito slovo „kázeň“.

Obsahem promýšlení biblického oddílu z listu Židům a mé promluvy jsou tři rozdíly mezi Boží výchovou a lidskou výchovou.

První rozdíl je v tom, že lidská výchova je dočasná, zatímco Boží výchova má trvalý charakter. V listě Židům je řečeno, že „tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas.“ Otcovství, mateřství, rodičovství má svoji důležitou výchovnou a pečovatelskou funkci, když je člověk dítětem a když dospívá, než se stane samostatným člověkem, který je pak plně odpovědný za svůj život. Stejně tak učitelé, kteří nás učí a vzdělávají, působí na nás jen po určitý čas, když přicházíme do školních tříd. I když jak rodičovská výchova, tak i působení konkrétního vyučujícího se do nás vtiskne dlouhodobě. Přesto přímý vliv rodičů, lidských vychovatelů a učitelů ustupuje časem přece jen do pozadí. Zatímco Boží výchova nás provází stále po celý život. Bůh je náš Otec i Učitel, který nás trvale utváří a vychovává.

Druhý rozdíl spočívá v tom, že lidská výchova, výchova rodičů nemusí být vždy dobrá. Na jedné straně se můžeme setkat s krajní přísností, která však vede ke vzdoru vychovávaného. Nebo naopak s takovou svobodnou výchovou, která se může projevovat až nezájmem o vlastní dítě. Přehnaná péče o dítě i v jeho dospívání může přispět k jeho nesamostatnosti. Prostor naprosté svobody může se zase stát paradoxně prostředím k naprosté závislosti. I sebelépe míněná a uskutečňovaná lidská výchova může mít své nedostatky. Rodiče nemusejí vždy vědět, co je pro jejich dítě skutečně nejlepší, a jejich láska je omezená. Naproti tomu Bůh náš Otec ví, co je pro nás skutečně dobré a jeho láska je dokonalá.

Třetí rozdíl mezi Boží a lidskou výchovou spočívá v cíli. Zatímco rodiče a vychovatelé nás vychovávají jen pro čas tohoto života, který se nám zde na zemi otevřel naším narozením a uzavře se smrtí, „kdežto náš nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli“. Rodiče připravují své dítě pro tento život, učí se v životě orientovat a dobře se uplatnit, stát se úspěšným, dobře finančně zajištěným. Bůh Otec má však na mysli a zřeteli věčný život, který nepomíjí, a náš podíl na něm. Tento věčný život je cílem jeho výchovy, která je však spojena s velkou náročností a těžkými zkouškami. Pisatel listu Židům při popisu náročnosti Boží výchovy vychází jednak ze starozákonního svědectví knihy Přísloví o Božím kárání a domlouvání (Př 3,11-12) i trestání připodobňovaná rodinné výchově. On užívá také zřejmě obraz antické školy, v níž se mladíci zdokonalovali náročným fyzickým a tělesným cvičením. Rozvíjeli své duševní i fyzické schopnosti náročným cvičením, aby se mohli stát užitečnými a připravenými občany.

Církev upozorňuje a má upozorňovat na výchovu, která není snadná. A touto výchovou je Boží výchova. Dítě nemůže být bez výchovy, aby se mohlo stávat člověkem. Při křtu se stává člověk Božím dítětem, které také potřebuje výchovu, výchovu Boží. Tuto výchovu na sebe při křtu přijímá člověk, který se stává Božím dítětem, synem a dcerou nebeského Otce. Židovský filozof Martin Buber je také autorem Řečí o výchově. Podle něho je nejdůležitějším osobní vztah mezi vychovávajícím a vychovávaným. Nejen obsah vyučování, nejen metody, ale vztah. Tím nejdůležitějším v křesťanské výchově je vztah, vztah k Bohu. Jako věřící máme vztah k Bohu jako Otci, ale především Bůh má vztah k nám jako k vlastním dětem. Boží vztah je vztahem hluboké rodičovské lásky. Bůh nás miluje, ale přesto prožíváme v životě řadu těžkých a nepříjemných chvil. Jak je to možné!?

Pisatel listu Židům nás učí vidět za životními zkouškami a těžkostmi věřících Boží lásku. Životní zkoušky, které prožíváme v osobním životě víry i v zápasech církve, jsou dokladem toho, že Bůh nás stále miluje. Nejsme mu lhostejní. On nás chce stále ještě vést, formovat a utvářet do podoby svého Syna Ježíše. Procházet náročnou Boží výchovou a prospět v Boží škole, znamená přijmout a zakusit Kristův pokoj a spravedlnost, jak je slíben v listě Židům. Amen.    

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 01.03.2019 02:48 zobrazeno: 755x