Ex 24,12-18 Mojžíš s Jozuem na Boží hoře

2 Pt 1,16-21; Mt 17,1-9     

          Sestry a bratři, 

devátou neděli po svátku Zjevení Páně je naše pozornost zaměřena na událost odehrávající se na hoře – Proměnění Páně.

         Starozákonní čtení dokládá událost, která se stala také na hoře, kde pobýval Mojžíš, aby přijal od Boha příkazy. Mojžíš však na horu nevystoupal sám, vzal s sebou Jozueho. Jozue byl tím, kdo mu „přisluhoval“. Můžeme říci, že spolu s ním konal bohoslužbu, „liturgoval“ (srov. Ex 33,11). Jozue byl stále v blízkosti Mojžíše. Mojžíš si ho připravoval jako svého nástupce. Duchovní vůdce se totiž nerodí hned, ale je dlouhodobě připravován osobností učitele. Důležitá je osobní příprava, osobní výchova. To vidíme právě na Mojžíšovi a jeho přístupu k Jozuovi. Podobně apoštol Pavel připravoval svého mladšího spolupracovníka Timotea (2 Tm 3,10), ke kterému měl osobní vztah. Mojžíš vedl a připravoval Jozua, ze kterého později vyrostl jeho nástupce. Někdy si učitel vybere svého žáka špatně. Věnuje se mu, připravuje ho, předává mu mnohé zkušenosti, a on ho nakonec nějakým způsobem zklame. Jindy zase si žák špatně zvolí svého učitele a svůj duchovní vzor. Pak při bližším poznání je z něho zklamán. Nelze jistě přeceňovat lidskou autoritu, ale přesto má svůj význam. Mojžíš si však zvolil svého nástupce Jozua dobře. Zasvěcoval ho do svého poslání duchovního vůdce lidu.

         Mojžíš vzal s sebou Jozua na posvátnou horu. Jozue i tam provázel Mojžíše, aby byl zasvěcen do tajemství Boží slávy, Boží velikosti, Boží velebnosti. Studium teologie je jako vystupování na vysokou posvátnou horu (srov. T. Špidlík, Vědy – umění – náboženství. Refugium 2009, s. 53). Někoho tento namáhavý výstup odradí, někdo zůstane stát v půli cesty a dále se již nedostane.  Může se stát, že čím více se zabýváme teologií, tím více se nám zdá být všechno složitější a složitější, slyšíme různé názory, pohledy, vysvětlení. Jakoby se postupně ztrácela Boží sláva a Boží velikost. Přitom by to mělo být právě naopak. Příběh ve Starém zákoně je dokladem o zjevení přítomnosti Boží slávy, o Hospodinově velebnosti. Je to výhled víry k tajemství Boží slávy zastřené oblakem. Ale důležité je, že je to pohled zevnitř. Je to pohled na vrcholu hory. Je to pohled Ducha svatého. Po náročném vystupování duchovní cesty, kterou vyšli Mojžíš a Jozue, se setkali s Boží slávou.

         Ale co viděli lidé dole pod horou? Izraelci viděli zablesknutí, jakýsi přírodní úkaz, oheň, světlo, záři. Jenom cosi neurčitého. Byl to pohled zvnějšku, zezdola, ze země. Oni Boží slávu a velikost při pohledu zvnějšku a zezdola nespatřili.

         Na tuto starozákonní událost navazuje novozákonní událost vidění slávy Ježíše Krista, které byli přítomni apoštolové jako očití svědkové. To zdůrazňuje apoštol Petr ve svém druhém listě. Říká, že s ním byli na „svaté hoře“. A zase vidíme, že Ježíš si s sebou vzal apoštoly, přesněji tři z nich – Petra, Jakuba a Jana. Své apoštoly připravoval na jejich poslání. Dával jim poznávat tajemství Božích záměrů a své osoby. Jistě mohli vidět během svého provázení Ježíše mnohé jeho mimořádné činy, slyšet jeho kázání a učení plné moci, ale přesto jedna z událostí se jim zvláštním způsobem vryla do paměti. Byl to právě ten zážitek na hoře, když s ním byli sami, v nejužším společenství. Tato událost byla zvláštní. Bylo to zakoušení něčeho odlišného od jejich dosavadních zkušeností. Byla to předjímka, náznak, předobraz velikonočních událostí. Ježíše spatřili ve slávě, Ježíše jako toho, kdo bude vzkříšen, Ježíše jako Pána dějin. Byla to chvíle setkání s Boží slávou. Otevřel se před nimi pohled na Ježíše v jiném světle, než ho běžně znali. Nejde však o zážitek pro zážitek, ale o poznání pravé a spolehlivé autority Ježíše.

         Ale po této události pak přišel zase sestup do reality, návrat do nejvšednějšího života, sestoupení z hory. Mojžíš musel sestoupit a řešit neustálé spory mezi Izraelci, nést jejich nevěru, reptání a vzpoury. Jozue musel zase vést mnohé zápasy o zaslíbenou zemi. Stejně tak apoštolové museli ještě projít temnou Getsemanskou zahradou. Ale tato událost nahlédnutí do Boží slávy je trvale poznamenala a nesli si ji v sobě. Neměli dokonce zatím o ní ani mluvit. Až teprve zpětně jí také lépe porozuměli. Bohu může sloužit ten, kdo ví o tajemství jeho velikosti a slávy, kdo se k němu přibližuje po náročné duchovní cestě provázen a veden Ježíšem, tím nejspolehlivějším naším duchovním vůdcem a učitelem. Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 18.03.2011 04:04 zobrazeno: 3389x