Vliv české reformace na politickou kulturu

Článek do ČZ č. 19/2019

Položme si otázku, v jaké míře ideje a projevy české reformace vstupují dnes do politického života a obzoru v naší současnosti. Mohli bychom říci, že spíše nepřímo. Přitom Tomáš G. Masaryk se na českou reformaci přímo odvolával a inspiroval se z ní v zápase o samostatný demokratický stát. Husitské motivy rezonovaly v dobách ohrožení naší národní a státní suverenity ve 20. století. Ideologickým zploštěním a preferováním některých sociálních a bojových prvků v časech komunistické totality se husitství v očích mnohých stalo předmětem jisté nedůvěry. Navzdory tomu postavy jako Mistr Jan Hus nebo Jan Amos Komenský si udržely i po roce 1989 kladné hodnocení a sympatie, jak bylo možné sledovat v letech jejich výročí – v roce 2015, kdy bylo připomínané 600. výročí upálení Mistra Jana Husa, a v roce 1992 při 400. výročí narození Jana Amose Komenského.

Husitství bylo určováno zřetelem biblickým a křesťanským, ale současně s náboženskou motivací a idejemi bylo těsně spjato se zájmy národnostními, sociálními i politickými. Na politický dosah české reformace, ale i světové, se zaměřují práce Viléma Herolda, Jaroslava Boubína a Martina Wernische ve druhém svazku Dějin politického myšlení vydaném v roce 2011.

Pokusme se naznačit některé motivy a myšlenky, jejichž náboženský základ a východisko má zřejmý dosah a důsledky i pro politický život.

Tím prvním je úsilí o svobodu slova a kritická otevřenost. Tento charakteristický znak souvisí s rozvojem kazatelství, ve kterém husitské Čechy rozhodně nezaostávaly za ostatní Evropou, ale v mnohém ji naopak předešly. Kázání bylo ve středověku nástrojem masové komunikace. Reformní kazatelé, užívající mateřskou řeč, jako Konrád Waldhauser, Milíč z Kroměříže, Jan Hus, Jan Rokycana a další, při morální aktualizaci biblického textu otevřeně kritizovali nejen středověkou církev a její představitele, kteří se vzdálili od ideálu prvotní církve, ale i společnost. Otevřená kritika a pojmenování negativních společenských jevů je nutným a důležitým předpokladem reformy, nápravy a obnovy.

Se svobodou slova souvisí svoboda názoru a vedení diskuse. Tato názorová svobodná diskuse se rodí v prostředí středověké univerzity. Následně se pak přenášela do církve a společnosti. Nositeli této svobody myšlení, názoru a diskuse jsou představitelé reformního směru na pražské univerzitě jako Jan Hus, Jeroným Pražský a Jakoubek ze Stříbra. Hus se ohradil proti pálení knih spisem, v němž hájí stanovisko, že i knihy kacířů se mají číst. Oproti autoritativně nařizujícímu církevnímu magisteriu v římské církvi byl v utrakvismu otevřen větší prostor pro diskusi. Svobodnější diskusi o náboženských otázkách zaručovaly čtyři pražské artikuly, Soudce chebský z roku 1432 a kompaktáta z roku 1436.

Dalším z charakteristických rysů české reformace jsou vyšší etické nároky na nositele úřadů. Ve spise O svatokupectví Hus říká: „Úřad člověka svatým nečiní“. Hus v přítomnosti krále Zikmunda na Kostnickém koncilu řekl přitěžující výrok, že ani král není králem před Bohem, je-li ve smrtelném hříchu. Na pozadí tohoto výroku je Viklefovo učení – tzv. teorie dominia. Z pozice katolické církve se k tomuto problematickému tématu později vyjadřoval Hilarius Litoměřický, podle kterého autorita církevních a světských hodnostářů není závislá na případných nedostatcích nositelů těchto úřadů. Úřad nezáleží na životě, ale na moci. Podle kritického pohledu katolického představitele by toto husitské pojetí přineslo ve svém důsledku zhroucení společenské hierarchie a vedlo by k chaosu a anarchii. Ve světové reformaci bylo v konfesích, v návaznosti na církevního otce Augustina, v případě služebníků slova a svátostí zdůrazněno, že není rozhodující jejich morální kvalita, neboť slovo a svátosti platí, i kdyby je vysluhovali zlí a nehodní služebníci. V České konfesi je v souladu s učením světové reformace také řečeno, že morální kvality nejsou rozhodující, s odkazem na Matoušovo evangelium 23,2, ale přesto je v následujícím odstavci doplněno, že na ně má být dbáno. Na rozdíl od luteránů zastávali utrakvisté mravní aktivismus.

V důrazu na přijímání svátosti podobojí způsobou byla setřena hranice mezi duchovními a laiky. V zavedení této liturgické praxe je spatřován silný demokratický prvek.  Zdrojem je biblické a prvokřesťanské pojetí církve, ve kterém je jen jediný Mistr a všichni jsou navzájem bratřími (Mt 23,8) a ztrácejí se rozdíly mezi lidmi (Ga 3,28; Jk 2,1). Tento motiv vzájemnosti, solidarity a bratrství je spatřován jako navazovací bod pro křesťanskou podporu demokracie.

V husitství se většinou kladně hodnotil radikální směr – táborství, oproti umírněným pražanům. Nový pohled na většinový utrakvismus a jeho specifickou identitu i jeho rehabilitaci nabízí badatel Zdeněk David v knize „Nalezení střední cesty“. Tento umírněný směr představuje v náboženských a politických konfliktech hledání cesty dohody a smíru. Může to být viděno jako slabost, ale je to v určitém případě i přednost. U utrakvistů byla také odmítnuta pejorativní mluva v náboženských diskusích na rozdíl od Martina Luthera, který se o svých protivnících vyjadřoval velmi drsně. Utrakvisté se projevovali umírněnějším a smířlivějším vyjadřováním, jak to bylo zakotveno v kompaktátech z roku 1436 a v Kutnohorském míru z roku 1485. Zřejmě to bylo i z poučení se z ostrých sporů polemik a hádek, které husitství od počátku provázely.

V české reformaci dochází k relativizaci politické moci, neboť se zde vyskytuje kategorie Božího zákona. Tento Boží zákon, s nímž se setkáváme již u Mistra Jana Husa, je normou pro postoje nejen k církevní autoritě, ale i k politické moci. Můžeme zde vidět určitou obdobu přístupu, jako tomu bylo v raném křesťanství. Světské autority jsou křesťany rané církve respektovány, ale nenáleží jim absolutní poslušnost. Do radikálních důsledků domýšlí tuto relativizaci politické moci, která se nemá směšovat s církví Kristovou, Petr Chelčický.

V české reformaci je jedním z charakteristických rysů ocenění laiků a jejich vzdělávání. Rozvíjení všeobecného vzdělání bylo rozhodujícím prvkem pro českou reformaci a husitství. Příkladem šíření vzdělanosti mezi laiky v mateřském jazyce je Tomáš Štítný ze Štítného a Petr Chelčický, kteří se ve svých spisech věnují náboženským a teologickým tématům. Vzdělávání bylo rozvíjeno nejen v utrakvismu v jeho školní soustavě, ale i v Jednotě bratrské, která jej původně odmítala. Vzdělaní lidé jsou schopni odpovědně rozhodovat o záležitostech obce. Předpokladem demokracie jsou vzdělaní lidé, proto i Masaryk kladl důraz na rozvíjení vzdělání občanů svobodného demokratického státu.

Ještě jeden rys české reformace uveďme. A tím je zřetel k celku. Čechy se svým specifickým náboženským vývojem v 15. století ocitly v izolaci od ostatní části tehdejší Evropy. Husity formulovaný program obnovy křesťanstva se však původně vztahoval na jeho celek. Snaha ideově navázat na prvotní církev byla již jako taková výrazem vůle po obnově celého křesťanstva. Zřetel k celku se projevil v mírovém projektu husitského krále či krále obojího lidu – Jiřího z Poděbrad. Tímto projektem se Jiří z Poděbrad snažil včlenit utrakvistické Čechy do politického systému křesťanské Evropy. Česká reformace je svým způsobem završena osobností bratrského biskupa a pedagoga Jana Amose Komenského. Jeho koncepce Všenápravy v eschatologické perspektivě má hluboce lidský a univerzální charakter.

I když nelze aktualizovat dávnou historii, která je nenávratnou minulostí, přece jen v období české reformace (a samozřejmě i v dalších obdobích) můžeme nacházet i přes kritický odstup některé inspirující motivy a myšlenky, a to nejen pro církve hlásící se k reformační tradici, ale i pro politickou kulturu současnosti.

Tomáš Butta

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 13.09.2019 01:17 zobrazeno: 836x