Ga 5,13 - 14 Pravé využití svobody ke službě Bohu a druhým

25.09.2016

Kázání na svátek knížete Václava v Rudné u Prahy – 25. září 2016

Sestry a bratři,

svátek knížete Václava – svatého - náleží ke starobylým svátkům naší národní identity. Je nejstarší ze tří současných svátků naší státnosti ve srovnání s 28. říjnem 1918 – vzniku Československa a 1. ledna 1993 – vznikem Českého státu po osamostatnění Slovenska. Svátek sv. Václava slavený již v raném středověku nás současně odkazuje k počátkům křesťanství v naší zemi. Měl jsem možnost působit jako farář v kostele sv. Václava na Zderaze – v místech se starobylou svatováclavskou tradicí. Kolem vedla cesta spojující Vyšehrad a Pražský hrad, tehdy ještě hradiště, po které zřejmě Václav projížděl či procházel. Další místa spojená s Václavem je Budeč s románským kostelíkem nebo Tetín nad řekou Berounkou, kde pobýval u své babičky Ludmily. A samozřejmě je to Stará Boleslav, kde byl jeho pozemský život ukončen násilným činem, za kterým byl jeho bratr Boleslav.

Na tento svátek knížete Václava připadá čtení z listu apoštola Pavla Galatským. Slyšíme v něm o svobodě, o službě druhým a o lásce. „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři, jen nemějte svobodu za příležitost k prosazení sebe, ale služte v lásce jedni druhým.“ Právě toto jsou hodnoty, které se vztahují na knížete Václava. Jeho vláda přinášela lidem větší svobodu, zvláště lidem žijícím v podřadném a bezprávném postavení – nevolníkům. Legendy popisují, jak Václav vykupoval otroky. Své postavení v čele českého knížectví chápal jako službu Bohu a druhým. V drsné a kruté době plné intrik, bojů a násilí se snažil uplatňovat křesťanské pravidlo – Ježíšovo přikázání lásky.

Zápas o svobodu provází dějiny naší země od nejstarších dob až po současnost. Žít v politické svobodě, uhájit ji – to není nic samozřejmého a snadného pro takovou menší zemi a stát jako jsme my. Někdy se svoboda hájila a zajišťovala jednáním, jak tento postup volil kníže Václav vůči možné sousední říši. Někdy zápas o svobodu byl spojen s vojenským odporem, jak to bylo v případě husitů, kteří čelili napadení země. V našich dějinách starších a i novodobých byla období, kdy jsme svobodu neměli. Svoboda je základní hodnotou lidského života. Neznamená to však, že si každý dělá, co chce, a na nic a na nikoho se neohlíží. Svoboda má být prostorem pro něco dobrého, užitečného a správného. Ke svobodě však člověk musí dorůstat. Například naprostá svoboda, která pro dítě může být jeho ohrožením. Na rozdíl od dítěte dospívající a dospělý člověk potřebuje svobodu, potřebuje se svobodně rozhodovat. Je to totiž součást naší lidské důstojnosti – rozhodovat se svobodně bez nátlaku a donucení. Lidé říkají, že v čase minulého režimu se nemohli svobodně rozhodovat. Je to pravdivé jen zčásti. Člověk se může svobodně rozhodovat vždycky, jen někdy je to těžší a jindy o něco lehčí. Vždycky však rozhodování nese s sebou své důsledky. Být svobodným člověkem je náročné v každé době.

Svoboda je nejenom hodnota politická, ale především duchovní. Svoboda je jedna z podstatných duchovních hodnot. Tato svoboda je darem, protože je nám darovaná. V 5. kapitole listu Galatským je v jejím začátku řečeno jasně: Tu svobodu nám vydobyl, získal, daroval Kristus (Ga 5,1). Bůh je Bohem, který osvobozuje svůj lid, vyvádí jej z egyptského otroctví. Kristus je tím, kdo nás osvobozuje od všech závislostí a zotročujících sil. Proto církev je místem svobody. Kde je Duch Páně, tam je svoboda (2K 3,17). Právem tuto svobodu v naší církvi zdůrazňujeme a ceníme si jí jako svobody svědomí.

Nese to však s sebou určité riziko, že tato svoboda bude nesprávně pochopena. Prostor svobody se stane prostorem pro sobecké sebeprosazování, pro projevy hříchem porušené lidské přirozenosti, pro svévoli. Pavel zřetelně připomíná: Svoboda má být prostorem pro službu druhým.

Ve svobodě se člověk rozhoduje pro službu Bohu a lidem. To byl případ knížete Václava. Politická i církevní funkce je smysluplná t v tom, že se stává službou Bohu a lidem. Nemá jít o potěšení z moci a získávání výhod. Naše postavením v církvi všech je postavení služebníků. Apoštol Pavel zde i na jiných místech svých dopisů, kde píše o službě křesťana, volí dokonce výraz otrok. Není tím, kdo vládne, rozhoduje, vše určuje, ale kdo koná službu pro Boha a pro druhé. Pochopení této skutečnosti, znamená pochopení svého bytí v církvi. Člověk se však službě vzpírá. Říká si: „Nikomu nebudu sloužit a otročit.“ Služba není nic příjemného. Vyžaduje nasazení, sebepřemáhání, sebezapření. Pavel však mluví o službě z lásky. „Služte v lásce jedni druhým.“ Vykonávání služby bez lásky je neradostné a nelze dlouhodobě unést. Posledním motivem a zdrojem síly naší služby Bohu v církvi a služby druhým je Kristova láska.

Sestry a bratři,

biblické slovo ke svátku knížete Václava nám dokládá a vyzdvihuje hodnotu svobody. Ale také ukazuje, čím a jak ji máme naplňovat. V tom nám může být příkladem i svědek Páně kníže Václav konající službu v Kristově lásce pro naši zemi. Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 05.10.2016 03:32 zobrazeno: 1464x