L 21,23–33 Spása a vykoupení jsou nám blízko

Kázání na 1. adventní neděli – listopad 2009 Ř 13,11-14 Ž 25,2-3a

Sestry a bratři,
dnešní nedělí začíná nový liturgický rok. Pro nás je letošní liturgický rok zvláštní i s tím, že si připomeneme Vánoce roku 1919 s českou mší a devadesáté výročí zrodu Církve československé husitské. Liturgický rok začíná časem adventu. Adventní doba není jen jakousi předehrou k vánočním svátkům. V adventní době je obsažena původní naděje prvotní církve, která očekávala svého Pána Ježíše Krista a jeho brzký příchod v moci a slávě. Postupně během dějin křesťanství tato živá naděje slábla. Církev se zabydlela v tomto světě. Proto vždy na počátku ročního cyklu zaznívají jasné výzvy vytrhující nás z falešného klidu, pohodlnosti a ospalosti.
         Adventní doba je plná paradoxů. Na jedné straně je zde přání a touha po radosti a naději. Ale v Bibli jsou nejen slova o radosti a naději, ale i o úzkosti a strachu. Tomuto rozporu odpovídá i náš životní pocit. Na jedné straně se z některých událostí a drobných zdarů radujeme, ale současně neseme v sobě mnoho obav, například z šířících se nemocí. Nejen radost, ale i úzkost naplňuje naši mysl a srdce v předvánočním čase. V přečteném oddílu z Lukášova evangelia je vykreslena názornými kosmickými úkazy ztráta lidských jistot. „Nebeské mocnosti se zachvějí.“ To, co se dosud jevilo jako pevné, stálé, jisté, je náhle otřeseno. To, na co člověk spoléhal, se najednou rozpadá a ukazuje se jako nejisté a nestálé. A to nejen pozemské jistoty jsou v situaci krize světa otřeseny, ale dokonce i nebeské. „Nebeské mocnosti se zachvějí.“ A to proto, že Bůh dává nové jistoty.
         Když padnou všechny dočasné a domnělé jistoty, tak může vyniknout pravá a skutečná jistota. „Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.“ Tou neotřesitelnou jistotou zůstává Kristovo slovo. Čas ukáže jeho platnost. Když se řídíme podle jiných slov a názorů, pak se časem dostáváme do slepé uličky. Jen Kristovo slovo vede k plnosti života a je mostem k Božímu království. Při vzniku něčeho nového je nejprve doba určitého zmatku a chaosu. Když například uklízíme zásuvky v našem stole, tak si nejprve vše vyskládáme a vznikne velký nepořádek. Teprve potom dochází k třídění a novému uspořádání. Stejně tak když se maluje nebo provádějí práce, tak vznikne zprvu nepořádek. Ale výsledný stav je pak lepší, než byl před tím. Stav nejistoty, neuspořádanosti a zmatku předchází stav nového řádu a pokoje. Na to upozorňuje Ježíš svými výroky o kosmických úkazech a nejistotě před příchodem Božího království.
         Dalším paradoxem adventní doby je, že se mluví o světle, dni a bdělosti. Ale ve skutečnosti je to čas tmy, která stále přibývá a den se zkracuje. Brzy se stmívá. Provází nás únava a chtělo by se spát. A přitom Bible mluví o procitnutí a bdělosti, ostražitosti a pohotovosti. „Nastala hodina, abyste procitli ze spánku,“ říká apoštol Pavel. A Ježíš vybízí učedníky: „Napřimte se.“ „Zvedněte hlavy.“ Otevření očí, zvednutí hlavy, napřímení se – to jsou vnější výrazy bdělého postoje věřícího člověka. Ale v Žalmu 25., který jsme v úvodu slyšeli, je ještě vyjádřeno to podstatné, co se týká našeho nitra. Tím je „pozdvihnutí duše“. „K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši.“ To předpokládá, že naše duše, naše nitro, je někdy hodně dole. Prožíváme skleslost a chybí nám duchovní nadhled. Naše duše je vzdálena Bohu. Svou duši máme pozvednout, směřovat své nitro do blízkosti Boha, do blízkosti světla. Adventní čas je k tomu příležitostí. Advent je zvláštní dobou. Slyšíme: „Spása je nám blíže.“ „Vaše vykoupení je blízko.“ Slova jako „spása“, „vykoupení“ jsou náboženské termíny dnes již málo současným lidem srozumitelné. Mohli bychom se pokusit vyjádřit to tak, že jde o pomoc v nesnázích a problémech, do kterých se stále znovu a znovu dostáváme a které si sami způsobujeme nebo navzájem jeden druhému. Upadáme do určitých stereotypů špatností, ze kterých se sami vymanit nedokážeme. Snažíme se o něco dokonalého, ale má to mnoho nedostatků. Usilujeme o něco dobrého, a je to poznamenáno mnohým zlem. Říkáme si: „Teď začnu znova a lépe.“ A ono se to nedaří. Přijdou nové problémy, když už jsme si mysleli, že jsme se se starými vyrovnali. Potřebujeme pomoc Krista. A Kristus nám jde vstříc. Je blízko. To je přece hodně povzbudivé slovo adventu, nebo snad ne?
Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 28.01.2010 02:46 zobrazeno: 3136x