Ez 34,11-16 Pět úkolů pastýřů podle Ezechiela

14.09.2015

Kázání na výjezdovém zasedání Řídícího výboru ERC – září 2015

Sestry a bratři,

setkáváme se zde ve  sboru Českobratrské církve evangelické v Hlinsku jako představitelé různých církví z České republiky. Ať již máme označení svých funkcí - biskup, senior, patriarcha, superintendent nebo předseda, jsme především pověřeni pastýřskou službou v konkrétní církvi, která je součástí jedné Kristovy církve. Na jedné straně je s funkcí vedení v církvi spojena naše zcela osobní odpovědnost před Bohem a na druhé straně je požadována od těch, kteří vedou, schopnost spolupráce s druhými. V Novém zákoně je možné sledovat obojí rozměr – osobní i spolupráci „v týmu“. Apoštol Petr byl jedinečným způsobem pověřen Ježíšem Kristem „pást jeho ovce“. Právě na něm vidíme zvýraznění této osobní odpovědnosti ve vztahu k Ježíšovi (J 21,15-19). U apoštola Pavla je chápáno vedení sboru spíše na základě rozdílných charismat jako spolupráce ve společenství. „Toto jsou (Boží) dary; jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele“ (Ef 4,11). Pastýřská služba je v tomto pojetí týmová práce. Úkoly jsou rozděleny podle charismat a není zde koncentrace moci soustředěná do jedné funkce nebo osoby. Koncentrace moci je vždy rizikem, ale naproti tomu neuspořádané, nejasné a chaotické vedení bez vymezení jasné osobní odpovědnosti také nepřináší církvi prospěch. V každém případě jde o službu, která má být konána v osobní odpovědnosti vůči Ježíši Kristu – nejvyššímu Pastýři Církve – i v otevřenosti a ochotě spolupracovat s druhými.

Pastýřské vedení, pastýřský úkol, pastýřská péče je obsahem celé 34. kapitoly proroka Ezechiela. Z ní jsme četli jen krátký úryvek. Celá prorokova řeč obsahuje kritiku lidských pastýřů – tehdejších špatných vůdců - a zdůrazňuje, že pravým pastýřem je sám Hospodin. On vede svůj lid a stará se o něj, i když lidští pastýři mohou selhat. 

Z celé této kapitoly se soustřeďme na 16. verš, kde Hospodin praví: „Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou shladím. Budu je pást a soudit.“ Můžeme zde rozpoznat pět úkolů pastýřské služby – 1) hledat ztracené, 2) shromažďovat rozptýlené, 3) léčit zraněné, 4) posilovat slabé a 5) vést ke kázni a chránit společenství.

Tím prvním úkolem pastýře je hledání ztracených. Pastýřská služba není zaměřena na dokonalé lidi. Ježíš jde a vyhledává lidi ztracené, vzdálené, odcizené Bohu i lidem, neboť právě pro ně je evangelium – nový život pro ztracené a duchovně mrtvé. Pastýř musí sám vyvinout iniciativu – jít, hledat, pátrat. Ježíš to vyjadřuje i svým podobenstvím o ztracené ovci (L 15,3-7). Pastýř opouští stádo a má zájem o jednoho jediného člověka, kterému se věnuje, za kterým jde, o kterého má zájem. Naše situace je taková, že dnes pastýř má spíše toho jednoho a musí jít za těmi devadesáti devíti. Klademe si také otázky: Jak naplňujeme tento úkol mít osobní zájem o druhého a nasadit se v nějakém zcela konkrétním případě? Kolik času se věnujeme skutečně vlastní pastorační práci a lidem v zahlcení organizačními a administrativními úkoly a účastí na mnohých akcích, která se od nás představitelů církví očekává?  Vůdcovství totiž nespočívá v řízení věcí, ale v rozvíjení lidí, jak to vyslovuje Robin S. Sharma v knize Umění vést (s. 56).

Druhým úkolem pastýře je shromažďovat rozptýlené, napomáhat budovat společenství. Znamená to shromažďovat s Ježíšem Kristem a ne rozptylovat (srov. L 11,23). Úkolem pastýře je spoluvytvářet společenství. Být pastýřem znamená mít schopnost lidi sjednocovat, být vnímavým pro názory druhých a naslouchat jim. Neprosazovat jen své názory a pohledy za každou cenu, a to i za cenu, že to rozděluje společenství.

Třetím úkolem je obvazovat rány, léčit. Vztahy mezi lidmi v církvi i mezi církvemi nejsou snadné a existují různá vzájemná zranění. A někdy jsou to i dosti hluboké rány. Ač jsme je sami nezpůsobili a mají svůj původ již ve velmi vzdálené minulosti, jejich důsledky neseme. Skutečné uzdravení a zahojení ran způsobených si navzájem námi křesťany může způsobit jen Ježíš – náš nejvyšší Pastýř, který léčí a uzdravuje tím, že tyto rány nese na sobě. Přesto i my tomuto hojení ran můžeme napomáhat slovem vstřícnosti a bratrským jednáním. Pastýř nemá sám svým tvrdým a necitlivým jednáním způsobovat zranění druhým. Naopak úkolem pastýřů je zranění citlivě hojit. Ne zakrývat, ale ovazovat, ne přehlížet a podceňovat, ale léčit.

Posilování slabých a nemocných je podle proroka Ezechiele čtvrtým úkolem pastýře. Posilovat druhé znamená mít sám dostatek vnitřní síly. Kde vzít tuto sílu, kde a jak ji čerpat?  Pro vykonávání funkce v církvi je potřeba hodně síly. Od člověka se vyžaduje plné nasazení, a to, aby měl pro všechny povinnosti stále dost sil. Všechno musí být co nejrychleji vyřízeno a všem vyhověno, pokud možno ihned, neboť žijeme v době, kde je rozhodující rychlost. Musíme se věnovat tomu, co je nutné, „co hoří“, a ne tomu, čemu bychom měli anebo dokonce chtěli. Kdo je v čele, musí být vlídný na ty, kteří na něho vlídní nejsou. Musí s trpělivostí nést chyby, které udělali druzí. Elias Vella v knize „Srdce pastýře“ odkazuje na tři duchovní zdroje energie – na Boží slovo, svátost večeře Páně (eucharistii) a Ducha svatého (s. 42). V knize „Umění vést“ jsou připomínány i důležité „přirozené“ způsoby k sebeobnovování sil: najít si chvíli klidu, věnovat se četbě knih, setkávání s lidmi a chůze v přírodě.

Dostáváme se k pátému nesnadnému pastýřskému úkolu, který spočívá v řešení narušených vztahů ve společenství způsobovaných výraznými jedinci nebo skupinami. Jsou vyjádřeni obrazem „silných a tučných ovcí“. Slabostí pastýře je, když je na slabé nepřiměřené přísný, a vůči silným si nic nedovolí a je k nim velmi mírný. V čase proroka Ezechiela se jednalo o bohaté a mocné lidi, kteří se nad druhé vyvyšovali, utiskovali je a působili jim různými způsoby příkoří. Slyšíme prorokovo sdělení: „Tučnou a silnou zahladím.“ Jinou variantou překladu je „silnou budu střežit“. Slovo „zahladit“ je užito jak v Bibli kralické, tak i v ekumenickém překladu Písma. Staročeské slovo „zahlazovati“ znamená vyhladit, odstranit, vykořenit. Rozhodně není úkolem pastýře konat jakékoliv čistky a lidi vylučovat ze společenství. Soud nad druhými nenáleží lidem, ale Bohu samotnému.

Sestry a bratři, to, o čem čteme ve 34. kapitole proroka Ezechiele, není jen obrazem Hospodinova lidu jeho doby, ale také obrazem církve a společnosti dnešních dnů. Lidé jsou vzdálení biblickému Bohu; ti, kteří se hlásili a hlásí k církvi, jsou často rozptýleni a bez aktivní víry prožívané ve společenství konkrétního sboru. I věřící lidé jsou plni zranění a nesou různé nemoci naší doby. Vztahy mezi lidmi jsou někdy složité, některým lidem schází vnitřní pokora a prosazují se na úkor druhých. Bratrské společenství je narušováno lidským hříchem egoismu. A právě do této situace a ke všem těmto nejrůznějším lidem jsou posíláni i dnes pastýři, faráři, představitelé církví, aby v Kristově lásce vedli sebe a druhé. Náš úkol je hledat ztracené, shromažďovat rozptýlené, léčit zraněné, posilovat slabé a napomáhat utváření bratrského společenství založeného na lásce Kristově. K tomu kéž nám Bůh dává svoji moudrost, zmocnění a vytrvalost. Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 08.10.2015 11:19 zobrazeno: 2301x