Ezd 5,3-16 Obnova chrámu projevem sounáležitosti a služby Bohu

Ef 2,19-22; J 7,28-29

Bratře biskupe Juraji, sestry a bratři,

zdravím Vám při slavnosti 75. výročí Husova sboru v Náměšti nad Oslavou. Je neobvyklé, že v tomto městě byl nejprve vybudován husitský kostel v roce 1939, a pak teprve byla založena samostatná náboženská obec po 2. světové válce (1951). Dříve totiž spadala pod náboženskou obec v Třebíči. Tento Husův sbor byl zbudován v kraji spojeném s bratrskou tradicí. Nedaleko se nacházejí Ivančice – bývalé centrum Jednoty bratrské, kde působil bratrský biskup Jan Blahoslav, a poblíž jsou Kralice nad Oslavou, kde byla vytištěna Bible kralická. Při tomto slavnostním setkání jsme otevřeli Písmo svaté a naslouchali třem svědectvím, které  propojuje jedna hlavní myšlenka – chrám. V Písmu, zvláště ve Starém zákoně, je podrobné svědectví o chrámu, který byl vybudován k poctě jediného a svatého Hospodina v Jeruzalémě. Jeho historie je velmi bohatá a spletitá. Jeruzalémský chrám byl nejen budován, ale i ničen dobyvateli a pak byl obnovován a znovu stavěn.

Právě z doby, kdy byl chrám opět obnovován z trosek, je naše čtení ze Starého zákona z knihy Ezdrášovy. Ezdráš podobně jako Nehemjáš, žijící v 6. století před Kristem, je spojen s návrtem Židů ze zajetí, s obnovou Jeruzaléma a především se stavbou nového chrámu na místech bývalého. Kdo byl Ezdráš? Co o něm víme? Narodil se v Babylonii v kněžské rodině. Byl písařem a zastával významné místo na perském dvoře. Svou dovednost a znalosti využil k opisování Zákona. Jako schopný diplomat vyjednal povolení pro Židy k obnově Jeruzaléma od perského vládce Kýra. Jeho jméno znamená doslova „pomoc“.

Tím prvním, co nám Boží slovo ze Starého zákona ukazuje, je, jakou důležitost má vědomí společného díla. Je bohužel příznačné pro nás lidi, že každý se věnujeme nejdříve tomu svému a nezbývá nám již tolik čas na to, co je společné. Doba nás vede spíše k individualismu, ke starání se především o sebe a o blízké, ale to, co přesahuje naše osobní zájmy, pro to již není takový prostor. Tak tomu bylo i za časů Ezdráše, kdy Židé, kteří se navrátili ze zajetí do své vlasti, zajímali se zprvu jen o své domy, o své zahrady a o svá pole. Ale Jeruzalémský chrám zůstával stále v troskách. A přitom právě chrám, kostel, sbor představuje společné dílo v pravém slova smyslu. I tento sbor, jako mnohé křesťanské stavby, vznikl z vědomí společného díla. Generace věřících, která tento kostel vybudovala, dokázala překonat soustředěnost na své zájmy a svůj čas. Lidé v těžkém předválečném období věnovali vlastní prostředky i své obětavé úsilí vložili do této společné stavby. Zdárné uskutečnění obnovy chrámu v Jeruzalémě znamenalo pro Ezdráše probudit v lidech vědomí sounáležitosti. Musel je přesvědčit, aby se nevěnovali jen svým starostem, zajištění svého pohodlí ale mysleli na Boží chrám a konali společné dílo. O to jde v církvi i dnes - probouzet v sobě i v druhých lidech vědomí sounáležitosti. Patříme přece k sobě, vytváříme konkrétní společenství. Chrám je právě tím viditelným znamením naší lidské sounáležitosti, a to jak ve své šíři, neboť jsou do ní zahrnuti mnozí ve své rozmanitosti, tak i ve své hloubce, neboť jeho historie sahá hluboko do minulosti. Kostel je místem, kde se můžeme setkávat, poznávat, navzájem se sdílet, podpírat se, povzbuzovat a obohacovat. A tato naše sounáležitost je jak s těmi, s nimiž žijeme v určitém místě, ale i s minulými generacemi, s věřícími lidmi, kteří zde žili před námi a již odešli do věčnosti. S těmi, kteří přicházeli do tohoto kostela, měli v něm své místo, prožívali své životní příběhy a osudy a vedli svůj zápas víry.

To druhé sdělení z našeho starozákonního oddílu je, že se v případě budování chrámu jedná především o službu samotnému Bohu. Když byli tehdy za časů Ezdráše dotázáni Židé na to, proč toto dílo vůbec konají, proč chtějí z trosek vybudovat znovu dávno zaniklý chrám, odpověděli: „Jsme služebníci Boha nebes i země a stavíme tento dům.“ Je to nesmírná mimořádná výsada být ve službě Bohu. Být ve službě vůči tomu, kdo je nade vším, který vše přesahuje, který dává všemu poslední smysl. Tomu, kdo o nás ví. Řečeno slovy Písma „Jeho oko bdí nad námi“ (Ezd 5,5; sorv. 1 Pt 3,12). Poznáme z biblické události, že nejhlubší motivací a důvodem jejich díla, námahy a úsilí je služba samotnému Bohu. Nekonají to pro sebe, kvůli sobě, aby si zajistili jméno, aby všichni věděli nyní i v budoucnu o jejich zásluhách, ale kvůli Hospodinu, Pánu a Stvořiteli nebes a země. Je nesmírnou výsadou být ve službě Bohu, být součástí jeho nezměrného díla, jeho záměrů. Ve Starém zákoně byli kněží nazýváni „služebníky“. Podobně i apoštolové a pastýři v novozákonní době o sobě smýšleli, ne ve smyslu, že jsou páni nad druhými (1 Pt 5,2-3), ale že jsou služebníci (Fp 1,1). Také Mistr Jan Hus o sobě hovořil a psal tak, že je „v naději sluha Boží“. Jsme služebníci Boží, ať jako kněží nebo laičtí pracovníci, a smíme se podílet na jeho díle, které koná v církvi i ve světě. Nemáme být otroky svých představ a zájmů, ale služebníky Boha, služebníky Ježíše Krista. On říká: „Kdo mně slouží, dojde cti od Otce“ (J 12,26).

A třetí myšlenku, kterou z dnešního svědectví z Bible o Ezdrášovi můžeme vytěžit, je, že chrám není nikdy dokončen. „Od té doby buduje se chrám, dosud není dokončen.“ Žádný kostel, který byl postaven, není nikdy dokončen. Stále probíhají jeho opravy, obnovy a úpravy. A to se týká nejen stavby z kamenů, cihel či železobetonu, ale zvláště duchovního chrámu z živých kamenů – utváření společenství sester a bratří. Dílo v církvi není dokončené nikdy a nemůže být uzavřené. Naším úkolem je nejen udržovat stavby, obnovovat je, adaptovat je, případně nově je využívat. Náš úkol je budování společenství - duchovního chrámu.

Sestry a bratři, v tento den prožíváme a cítíme sounáležitost s minulými generacemi, které naše sbory budovaly v lásce a obětavosti, ale i s budoucími generacemi, které přijdou po nás a kterým je máme předat jako sbor Páně.

A tak toužíme dnes Bohu vzdát vděčný dík za tento sbor postavený k jeho oslavě. Chceme vyjádřit i svou vděčnost za svědectví víry předcházejících generací spojené s úsilím a vytrvalou prací. Prosme o požehnání a pokoj pro ty, kteří sem budou přicházet v budoucím čase a čerpat zde posilu z Božího slova. Nás pak ať Bůh činí svými služebníky, kteří se v trpělivé a vytrvalé službě můžeme podílet v jeho milosti a síle na budování jeho chrámu, přesahujícího čas a prostor – věčného duchovního příbytku – živého společenství církve Ježíše Krista. Amen.  

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 03.10.2014 11:46 zobrazeno: 2351x