Hus a Komenský – dva Kristovi svědci v našem národě

Kázání v Betlémské kapli – 6. 7. 2022

Sestry a bratři,

setkáváme se v tento památný den v místě, které je spojeno s Janem Husem a jeho věhlasným kazatelským působením – v Betlémské kapli v Praze. Ale toto místo navštívil i mladý Jan Amos Komenský v roce 1614, když přišel do Prahy. Tehdy byla Betlémská kaple po vydání Rudolfova majestátu v roce 1609 svěřena univerzitou Jednotě bratrské. Kázal zde Jan Cyril, bratrský senior. Komenský měl později jeho dceru Dorotu za manželku.

Co spojuje Husa a Komenského? Oba byli učitelé. Hus vyučoval studenty na pražské univerzitě. Komenský působil ve školách na Moravě, v polském Lešně a v dalších zemích Evropy.

Oba měli vztah ke svému národu a usilovali o povznesení jeho kultury. Své spisy psali česky, nejen latinsky.

Oba byli hluboce věřící křesťané. Hus napsal spis „Provázek třípramenný“, kde pojednává o třech hlavních křesťanských ctnostech – víře, naději a lásce. A Komenský chápal víru, lásku a naději jako základ celého křesťanství a to, co je podstatné pro pravé náboženství.

Oba byli reformátoři. Hus usiloval o nápravu tehdejší církve a Komenský o všeobecnou nápravu lidstva jako celku v oblastech vzdělání, náboženství a politiky.

Určitá jejich odlišnost je v tom, že Husův život byl zkrácen násilnou smrtí během kostnického koncilu. Komenský mohl naopak ještě v dlouhém věku v exilu psát, tvořit a nasazovat se pro dobro, spravedlnost a mír ve světě.

Přesto oba procházeli velkým utrpením a museli mu čelit ze zdrojů své víry.

Oba ve svém životě usilovali vytrvale a horlivě o dobro ve smyslu biblické výpovědi a zásady: „Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov, odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj“. „Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro?“ (1 Pt 3,10-11.13) Úsilí o dobro, zaujetí pro to, co je dobré, znamená zaujetí pro samotného Boha. Neboť, jak to vyjadřoval opakovaně Hus: „Bůh je nejvyšší dobro, nad které nemůže být pomyšleno nic většího“. Zní to jako filozofická výpověď o nejvyšším dobru. Ale tuto výpověď najdeme i v Bibli, když žalmista říká: „Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není“ (Ž 16,2).

Můžeme mít takovou zkušenost, že se snažíme o něco dobrého, ale obrací se to proti nám. Místo pochopení, podpory a ocenění se setkáme s negativní reakcí. Žalmista mluví o těch, „kdo odplácejí za dobrotu zlobou, za to, že se snažím o dobro, mě osočují“ (Ž 38,21). Ublížit mohou lidé, mohou poškodit slovem i jednáním. Ale přesto Boží posouzení a milosrdenství je tím rozhodujícím. Pod touto svrchovanou mocí prožívali svůj život oba svědkové. Hus usiloval o nápravu tehdejší církve, která se od Krista vzdálila, a chtěl ji navrátit zpět k jejímu duchovnímu zdroji a základům podle Bible, aby se znovu více podobala svým životem Kristu a jeho apoštolům. Pro tuto svoji horlivost a oddanost Kristově pravdě musel Hus snášet těžké utrpení, jak tělesné, tak i duševní. A Komenský nemohl působit ve své vlasti. Mnohé ztratil, procházel těžkým vnějším i vnitřním utrpením. Nesl bolest se svou zanikající církví, se svým podmaněným národem i s lidstvem, nacházejícím se v bezvýchodném labyrintu nenávisti a násilí. Ani Hus ani Komenský nebyli bezchybnými a dokonalými lidmi, ale to, co spatřujeme na nich cenné, je, že svůj život zaměřili k tomu, co jej přesahuje – k Bohu – k duchovnímu základu všeho a odtud čerpali svoji naději a sílu ke konání dobra.

Procházíme velice těžkým obdobím. Náš život poznamenala dlouhotrvající a navracející se nakažlivá nemoc. Prosperita a zvyšování životní úrovně jsou ohroženy hlubokou hospodářskou krizí. O údělu milionů lidí rozhoduje nevyzpytatelnost mocných vůdců. Tato kritická situace některé lidi vede k hledání odpovědí na hlubší otázky našeho života. Když se ztrácejí a rozpadají vnější jistoty, tak hledáme vnitřní, pevnou a stálou oporu. Ale může se stát, že čím jsou zkoušky těžší a trvají déle, člověk tomu může podlehnout a dostaví se rezignace a ztráta naděje. Ale máme zde příklady lidí z naší historie, kteří dokázali aktivně čelit zkouškám a utrpení. Neztratili naději a odhodlání konat dobro. Hus přispěl k evropskému a světovému duchovnímu a kulturnímu dědictví svým morálním postojem a příkladem. Hlas jeho svědomí byl silnější než vábení, aby dal přednost časným výhodám a pomíjivému dobru před dobrem nejvyšším.  A Komenského trvalý vklad je jeho jedinečný program výchovy k lidskosti a nápravy založené na správném poznání, mírnosti a nenásilí.

Neztrácejme naději a odhodlanost konat dobro i přes všechny obtíže, které na nás doléhají a kterým jsme vystaveni. Jak nás k tomu vybízejí svým příkladem Hus i Komenský – dva Kristovi svědci v našem národě. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 18.08.2022 10:07 zobrazeno: 148x