Joz 22. kap. (9-16.21-27.30-34) Oltář svědectví společné víry

Kázání u příležitosti 75. výročí znovuotevření kostela J. A. Komenského v Kostelci nad Orlicí – květen 2012 

        Sestry a bratři, setkáváme se u příležitosti 75. výročí znovuotevření kostela Jana Amose Komenského v Kostelci nad Orlicí, který je společně užíván Českobratrskou církví evangelickou a Církví československou husitskou. I naše dnešní ekumenické shromáždění je výrazem naší touhy po jednotě církve. Přes všechny odlišnosti nás spojuje víra v jediného Boha. Nejednota a náboženské spory minulosti bohužel poznamenávají i naši křesťanskou přítomnost. Problémem není to, že v jednom městě je více kostelů, sborů a modliteben, že se věřící lidé scházejí kolem několika různých oltářů – stolů Páně. Mají odlišné důrazy v učení a jiné projevy zbožnosti. Vždyť i kdyby byla jen jedna dominující konfese, například římskokatolická, také by bylo více kostelů – více společenství v jednom městě. Hlavním problémem není tato církevní rozmanitost, ale především vzájemný vztah jednoho společenství k druhému. Je důležité přiznat druhému společenství právo Božího lidu. Nedomnívat se, že jen my jsme pravou jedinou církví Kristovou a druzí ne. Výzvou k pravé vnitřní jednotě Božího lidu a toleranci, snášenlivosti je právě dnešní čtení ze Starého zákona z knihy Jozue z 22. kapitoly. Nechme se oslovit touto dávnou událostí, tímto Božím slovem pro naši přítomnost.

         Kniha Jozue nás uvádí do časů vstupu a obsazování zaslíbené země. Do zaslíbené země vstupovali Izraelci jednotní. Řeku Jordán překročilo jako jeden celek – všech dvanáct kmenů. Jako znamení této jednoty celého Izraele – Božího lidu bylo vztyčeno na břehu Jordánu dvanáct kamenů (Joz. 3. a4. kap.). Každý z dvanácti kmenů získal část země (Joz 13 -19. kap.) Třem kmenům byla přidělena oblast za Jordánem. Byli to Rúbenovci, Gádovci a polovina kmene Manasesova. Ti „táhli do země gileádské, do země svého trvalého vlastnictví, kterou obdrželi na rozkaz Hospodinův“ (v. 9). Tyto tři kmeny žily v pohanské oblasti. Byly tedy mimo užší společenství Božího lidu. Hrozilo nebezpečí, že jejich svazky s ostatními izraelskými kmeny budou zpřetrhány. Mohlo se stát, že je ostatní kmeny, žijící v zaslíbené zemi, již nebudou považovat za součást Božího lidu. Řeknou: „Vždyť Hospodin určil za hranici mezi námi a vámi Jordán, synové Rúbenovi a Gádovi. Nemáte podíl v Hospodinu“ (v. 25). Když Izraelci zápasili o zaslíbenou zemi, byli v tomto zápase proti svým nepřátelům jednotní, ale později v klidnější době dochází mezi nimi k nevraživosti a nejednotě. – Je to podobné i v naší situaci. Když jsme zakoušeli tlak ateistického totalitního režimu, tak křesťané drželi pohromadě. Byli jsme si blízcí. Ale jakmile tento tlak pominul a nastala náboženská svoboda, již se objevují rozdíly. Rozděluje se země, rozdělují se pozice, každý se snaží získat co největší vliv, postavení, moc, majetek. S těmito projevy se objevuje také obava, že na jedné straně jedna církev bude zvýhodňována a druhé budou jen na okraji, či dokonce nebudou považovány ani za součást Božího lidu. Tak jako toto právo Božího lidu bylo upíráno třem kmenům za Jordánem.

         Dovídáme se, že kmeny za Jordánem zbudovaly nový oltář. Byl mimořádně veliký a nápadný (v. 10). Tento čin však podráždil Izraelce, kteří se domnívali, že jen pouze oni mají právo Bohu postavit oltář a na něm obětovat. Čin v nich vzbudil dokonce nenávist proti jejich bratřím na území za Jordánem. „Izraelci se doslechli, že zbudovali oltář naproti kenaanské zemi … Když to uslyšeli, shromáždila se celá pospolitost Izraelců do Šíla, aby se proti nim vypravili do boje“ (v. 12). Schylovalo se k náboženskému střetu, boji. Bratři šli proti bratřím. Věřící proti věřícím. I v naší současnosti trvá boj z náboženských důvodů na několika místech ve světě. Ale probíhá též boj slovem – snižování a pomlouvání druhých. Musíme si uvědomit: Vždyť i za našimi domnělými hranicemi jsou bratři a sestry, věřící lidé, kteří chtějí v upřímnosti sloužit Bohu. I těch, kteří jsou obrazně řečeno za hranicemi Jordánu se týká Boží zaslíbení a spása (srov. Zj 7,5-6 – jmenováni jsou zde též Rúben, Gád i Manases).

         Zajímavé je, že i Ježíšovi učedníci se domnívali, že jen oni mají právo učit a pomáhat v Ježíšově jménu a nikdo jiný. Jednou s rozhořčením řekli Pánu Ježíši: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my. Není stejný jako my. Proto by bylo lepší mu jeho činnost překazit. My jsme ho nepověřili, nedali jsme mu svůj souhlas. „Ale Ježíš jim odpověděl: „Nebraňte mu, kdo není proti vám, je pro vás“ (L 9,49-50). Když jedna církev chce druhé zabránit ve službě Bohu, je to proti Duchu Krista.

         Izraelci chtěli zabránit službě Bohu svým bratřím za Jordánem bojem, násilím. Ale nedošlo k tomu. Bylo to zásluhou moudrého a horlivého kněze Pinchase. (Podle Kralické Bible je nazýván Finés). „Izraelci vyslali do země gileádské kněze Pinchase, syna Eleazarova, a s ním deset předáků … a jednali s nimi. (v 13-15). Jednali s nimi. Místo boje došlo k jednání, rozhovoru. I dnes je důležité, aby se rozdíly a napětí mezi církvemi a náboženstvími řešily jednáním, rozhovorem. Když lidé spolu mluví, je to dobré. V rozhovoru, v dialogu se hledá společně pravda. Musíme chtít druhým porozumět, pochopit je. Kněz Pinchas pochopil, že i kmeny za hranicemi zaslíbené země mají právo sloužit Hospodinu.

         Biblický oddíl je pro nás výzvou k úsilí o jednotu církve. Moudrý kněz Pinchas vyprávěl o dobrých úmyslech bratří za Jordánem. „Izraelcům se to zalíbilo. Dobrořečili Bohu a nemluvili již o tom, že potáhnou do boje proti nim a že zničí zemi, v níž sídlí Rúbenovci a Gádovci. Pak oltář pojmenovali: Je mezi námi svědkem, že Hospodin je Bůh“ (v. 33n).  Izraelci přestali vidět tři kmeny v Zajordání jako nepřátele, ale přijali je jako bratry. Oltář, který je před tím rozděloval, se stal svědectvím jejich společné víry. Kéž i naše oltáře a stoly Páně jsou takovým svědectvím! Tento oltář - stůl Páně ve zdejším kostele Jana Amose Komenského takovým svědectvím je, neboť je společně užíván dvěma církvemi – českobratrskou evangelickou a husitskou. Jde především o toto: Dívat se na druhé jako na ty, kteří mají práva Božího lidu. Naším přáním pak je, abychom i my byli takto druhými bráni. Vždyť ne ze svých zásluh, předpokladů, tradic, ale jen z velké Boží milosti, která je patrná v Kristově kříži, získáváme práva Božího lidu. Zakončím biblickou promluvu slovem apoštola Pavla, které nás k tomuto ekumenickému pohledu vede: „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš“  (Ef 2,19-20). Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 18.05.2012 11:26 zobrazeno: 3025x