1 Kr 8,1-9 Vnášení Božího slova do chrámu i každodenního života

Kázání u příležitosti 80. výročí sboru v Horažďovicích – červenec 2008 Ž 122 J 7,28-29

Sestry a bratři,
setkáváme se dnes při slavnosti 80. výročí tohoto Husova sboru v Horažďovicích. Biblická čtení zvolená pro tuto příležitost nám připomínají chrám starozákonního Božího lidu, který byl vybudován za krále Šalomouna v Jeruzalémě. Rozdíl mezi jeruzalémským chrámem a našimi křesťanskými kostely a sbory je přinejmenším dvojí. První rozdíl spočívá v tom, že Izraelci měli pouze jeden jediný chrám, zatímco my křesťané máme nespočet kostelů a sborů ve městech, obcích a na dalších místech. Druhý rozdíl je v tom, že Izraelci museli putovat do svého chrámu i několik dní, zatímco my do svého sboru to máme přece jen blíž. Otázkou je, co pro nás náš sbor znamená a jaký k němu máme vztah.
V První knize královské čteme o slavnosti posvěcení chrámu po jeho dokončení za vlády krále Šalomouna. Poznáváme, že to není záležitost jen kněží, ale celého lidu. Šalomoun svolal starší a zástupce lidu a pak shromáždil všechen lid. Stavba chrámu a jeho užívání není věcí jen nějaké skupiny, ale má všeobecný význam. V naší vlasti historické kostely tvoří dominanty měst a obcí. I novodobé husitské sbory patří ke kulturnímu dědictví naší země. Sbor - obrazně řečeno - nemá být uzavřenou a nedobytnou pevností, ale má být otevřen pro mnohé příchozí.
Slavnost posvěcení jeruzalémského chrámu spočívala v přenesení truhly smlouvy. Truhla smlouvy znamenala pro Izraelce zviditelnění Boží neviditelné přítomnosti. Na víku truhly zhotovené ze zlata byli spodobněni dva andělé zakrývající si tváře křídly. Uvnitř truhly byly desky Desatera Božích přikázání. „Ve schráně nebylo nic, než dvě kamenné desky, které tam uložil Mojžíš“ (v. 9). Truhlu nosili Izraelci, když putovali pouští a došli s ní správným směrem (Nu 10,33-36), šli s ní přes Jordán do zaslíbené země a vody se rozestoupily (Joz 3,14-17) a obcházeli s ní hradby Jericha a hradby padly (Joz 6,4-13). Tuto truhlu přinesli kněží do nově zbudovaného chrámu a uložili ji na nejposvátnější místo. Tím je vyjádřen vztah k Božímu slovu. - Později po zániku chrámu židé začali umísťovat v synagogách ve svatostánku svitky tóry. V našich sborech se na stůl Páně pokládala velká Bible kralická jako výraz úcty k Božímu slovu.
Proč bylo v truhle Desatero? Desatero shrnuje to nejpodstatnější ze Starého zákona. Platí i dnes. A to jak první deska – přikázání vůči Bohu, tak i druhá deska – přikázání vůči bližním. I když se truhla ztratila (srov. Jr 3,16) a původní kamenné desky do ní vložené se nezachovaly, přesto Desatero nepozbylo platnost. Mělo by být uloženo nejen v naší mysli, ale i v našem srdci (Jr 31,33).
         Kněží přinášející truhlu s Desaterem do chrámu jsou ústředním obrazem našeho dnešního biblického svědectví. Ale chrám není rozhodně místem pro uskladňování posvátných předmětů, jakýmsi posvátným skladištěm, nýbrž prostorem, kde Boží slovo zaznívá, kde se vykládá, kde se učí. I Ježíš v chrámě učil, jak je dosvědčeno v Janově evangeliu (7. kapitola) i jinde. Úkolem duchovních je i dnes vnášet Boží slovo, a to nejenom do posvátného prostoru, ale i do našeho každodenního života.
         Na začátku jsem položil otázku, co pro nás znamená sbor, jaký k němu máme vztah. Náš kladný vztah ke sboru má trojí rovinu.
Tím prvním je náš vztah k městu nebo kraji, který máme rádi. Je spojen s naším rodištěm nebo máme v tomto městě svůj domov nebo jsme v něm po určitou dobu žili. Proto i ke sboru v něm postaveném máme přirozeně svůj kladný vztah.
Za druhé je náš vztah ke sboru vytvářen kvůli druhým lidem. Na stavbě sboru a životě husitské náboženské obce se třeba aktivně podíleli naši předkové. Byly zde pokřtěny naše děti. Setkáváme se zde s lidmi, kteří se vyznačují srdečností a vlídností.
Třetí motiv vztahu ke sboru je naše osobní víra. Věříme v Boha a tato naše víra nám pomáhá překonávat různá úskalí života a činí nás vnitřně spokojenými i přes mnohou vnější nepřízeň. Od tohoto našeho vnitřního vztahu víry se pak odvíjí i náš kladný a vřelý vztah k tomuto konkrétnímu místu. Takový vřelý vztah měl žalmista, který řekl: „Zaradoval jsem se, když mi řekli, půjdeme do Hospodinova domu“ (Ž 122,1).
Kéž je tento dům i nadále místem otevřeným pro druhé.
Kéž je tento dům i nadále místem otevřeným pro Boží slovo.
Kéž je tento dům i nadále místem otevřeným pro Ježíše, který chce být přítomen v našich srdcích.
Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 30.07.2008 09:39 zobrazeno: 3884x