WebArchiv - archiv českého webu

L 12,13-21 Plánovat svou budoucnost s Bohem

Kázání s připomenutím prof. Karla Statečného České Budějovice – srpen 2007 Kaz 2,18-23 Ko 3,1-10

Sestry a bratři, milost a pokoj s vámi se všemi!

 

Teolog z doby počátků naší církve prof. Karel Statečný byl Jihočech svým rodištěm i svým působením. Silné vazby má k tomuto městu, proto si ho připomínáme právě zde u příležitosti 80. výročí jeho úmrtí. V Českých Budějovicích byl vysvěcen na kněze Církve římskokatolické a zde působil jako kaplan. Od roku 1900 se stal profesorem morálky a filozofie na bohosloveckém semináři v Českých Budějovicích, kde byl mezi bohoslovci oblíbeným učitelem. O etických nárocích nejen přednášel, ale také jimi žil. V roce 1923 vstoupil do Církve československé, tehdy mu bylo 54 let. Působil jako docent etiky na Husově fakultě v Praze a věnoval se přípravě bohoslovců naší církve. Dne 6. 7. 1924 se ve svých 54 letech oženil s Marií Smolíkovou, která mu byla nablízku v čase jeho nemoci. Tři roky, které prožil jako vojenský duchovní v 1. světové válce, poznamenaly trvale jeho zdraví. Zemřel dva měsíce po smrti prvního patriarchy dr. Karla Farského dne 12. srpna 1927.
         V počátcích naší církve – v čase vyjasňování si náboženských a věroučných otázek jsou s Karlem Statečným spojeny dva důrazy. Jednak je to výpověď „dokončit reformaci českou“. Toto heslo je ve znaku Husitské teologické fakulty Karlovy univerzity. Na I. sněmu naší církve v roce 1924 ve svém projevu dr. Statečný řekl, že náš základní program zní: „dokončení české náboženské reformace.“ Rozuměl tomu takto: „Chceme se pokusit husitské a českobratrské učení podávat tak, jak by si je byli představovali husité a čeští bratři, kdyby se dožili našeho věku“ (Zpráva o I. řádném sněmu, s. 41).
         Druhý jeho přínos spočívá v jednoznačném vyjádření, že Bůh je živý, osobní. Je to biblický Bůh, ve kterého věříme, ne nějaká filozofická představa. O tom svědčí nejen jeho referát na I. sněmu, ale i korespondence s Karlem Farským. Tento Bůh k nám promlouvá skrze Písmo i dnes. Na dnešní neděli je určeno jedno z Ježíšových podobenství, které je v Bibli jen v Lukášově evangeliu. Staví nás před otázky: Jaké hodnoty v životě zastáváme? Jak plánujeme svou budoucnost? Je náš život bohatý v tom pravém slova smyslu?
         Ježíš začíná své vyprávění tím, že se jednomu bohatému člověku hojně urodilo na jeho polích. Úroda je projevem Božího požehnání, přízně, zdaru. Po vnější stránce je všechno v pořádku. Tomu člověku se viditelně daří dobře. Všechno je skvělé. Jeho píle není marná, je patřičně oceněna. Bůh mu žehná a on má stále více a více. Tak to může být v životě, že na první pohled je všechno v nejlepším pořádku, všechno funguje, všechno se daří, všechno je, jak má být.
         Ale uvnitř je problém. Ježíš dává nahlédnout do nitra toho člověka. A v tomto nitru se odehrává rozhovor. Je to rozhovor se sebou samým. S tím se v Bibli setkáváme, že člověk hovoří se svou duší, se sebou samým, například v žalmech (Ž 34,3; Ž 103,1). Vnitřní rozhovor se odehrával i v nitru marnotratného syna. A ten byl požehnaný. Protože myslel na svého otce, kterému ublížil, víc než sám na sebe (L 15,18). Člověk, když hovoří sám se sebou, tak promýšlí často svou budoucnost. Uvažujeme o svých plánech, co uděláme, promýšlíme různé možnosti, kalkulujeme o různých situacích. Ten člověk v podobenství uprostřed toho nadbytku a úspěšnosti byl nesmírně chudý. Ten člověk byl strašně sám. Nemá nikoho, s kým by hovořil, s kým by se poradil. Možná proto, aby o něco nepřišel, aby ho někdo o něco nepřipravil, tak se pro jistotu s nikým neradí, neprohvooří s nikým své záměry.
         Ale co více, on se neradí především ani s Bohem. Hovoří jen sám k sobě a sám se sebou. „Klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ A přece i když člověk s Bohem nepočítá, vytěsní ho zcela ze svého života, nahradí ho něčím nebo někým jiným, tak on stejně k němu v určité chvíli promluví. Bůh mu připomíná jeho pošetilost. Tak jako bohatému muži připomněl pošetilost uvažování i jeho počínání a celého životního zaměření. To slovo „Blázne“ je velmi ostré. Nezaznívá někdy i nad naším uvažováním a životem ono Boží slovo připomínající nám naši pošetilost a bláhovost? Navíc je v tomto příběhu přítomno memento smrti. Ale nejde jen o smrt fyzickou, ale o smrt duchovní – celé naší osobnosti. Ten člověk sice žil, ale duchovně byl mrtev. Plánuje si pohodlný život, dostatek všeho a samou legraci. Může si užívat života plnými doušky. Plánuje si svou budoucnost, ale bez druhých, na úkor druhých. On si plánuje především budoucnost bez Boha. Člověk může uvažovat o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin (Př 16,9). To, co se nám může jevit z našeho pohledu jako prozíravé, jako správné, může být v Božích očích nesmírnou pošetilostí. Jenom ty hodnoty, které obstojí před Bohem, mají pro nás skutečný význam. K těmto duchovním a etickým hodnotám ukazoval i Karel Statečný ve své zbožnosti, vzdělanosti a nezištnosti. Tou největší hodnotou je živý Bůh sám, který nám v Kristu ukazuje spolehlivě i dnes cestu naplněného a bohatého života. S ním máme počítat při pohledu k budoucnosti a s ním máme rozmlouvat skrze Písmo a modlitbu jako jednotlivci i jako církev. Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 25.09.2007 10:39 zobrazeno: 4136x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Husitská teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus