2 K 5,18-6,2 Bůh v Kristu nás smířil sám se sebou

Kázání k začátku postní doby – únor 2015

Sestry a bratři,

       co je jedním z důležitých úkolů apoštolů a církve, je vystiženo v přečteném oddíle z 2. listu apoštola Pavla křesťanům do Korintu. Tento biblický text je tradičně čten na počátku postního času. Úkolem apoštolů a úkolem církve je sloužit a napomáhat smíření.

      Pavel říká, že apoštolové mají pověření ke službě smíření (2 K 15,18) a je jim uloženo zvěstovat smíření (2 K 5,19). V Kralické bibli je uveden výraz „služebnost smíření“. To znamená úřad, přisluhování. Ve Starém zákoně se užívá výraz „služebnost“ tam, kde se jedná o posvátnou službu v chrámě. Služba smíření je zvláštním posvátným a vznešeným úkolem. Jedna ze sedmi svátostí – svátost pokání – bývá také označována jako svátost smíření. A slovo „smíření“ užité v Kralické bibli je možné chápat jako synonymum pro evangelium, neboť „skrze ně se mír mezi Bohem a lidmi stálý zvěstuje“ (Bible kralická šestidílná. Kompletní vydání s původními poznámkami. Praha 2014, s. 2587). Církev a její služebníci mají úkol napomáhat smíření, jak svojí autoritou, tak slovem. Máme jako služebníci Kristovi jednat ve prospěch smíření a zasazovat se o ně všude tam, kde panuje vzájemné odcizení, nesmiřitelné nepřátelství a nepřekonatelná nenávist. O smíření máme mluvit, kázat a stále tuto hodnotu připomínat. Jako křesťané svým jednáním i slovem nemáme posilovat a přispívat k prohlubování sporů, ale naopak vést ke smíru a hledat pokojné řešení konfliktů. Vždyť smíření je spolehlivou cestou k Božímu království, je jako „jaro v lidských srdcích přicházející po tuhém mrazu“.

       Když apoštol Pavel hovoří o smíření, pak má především na mysli smíření s Bohem. „Dejte se smířit s Bohem.“ Toto smíření zvěstujte, tuto svátostnou službu konejte! Ale položme si otázku: Jsme my sami smířeni s Bohem? Když o něm máme mluvit a kázat a konat tuto svátostnou službu, především my sami máme být pro toto smíření otevřeni. My sami ze sebe nejsme schopni takového smíření dosáhnout. Smíření s Bohem není to, že se smíříme se vším, není to rezignace, je to naopak uschopnění k novému životu. V každém případě tohoto smíření nemůžeme dosáhnout z vlastní vůle, z vlastní síly, ale toto smíření máme přijmout jako něco, co se již uskutečnilo. I když jsme pro to neudělali vůbec nic, to podstatné a zásadní se již stalo skutečností. „Bůh nás smířil se sebou skrze Krista“ (2 K 5,18). Toto smíření uskutečnil Ježíš Kristus, jak se zpívá v jedné z písní z doby reformace „křížem se k nám snížil, s Otcem nás tak smířil, sláva ti, Pane“ (Zpěvník CČSH č. 252, 2. sloka). Ten, který sám byl bez hříchu (1 J 3,5), přijal na sebe náš hřích a naše viny. V tomto poznání a přijetí Kristovy oběti smíření je zdroj naší svobody od hříchu a vin a pramen nejhlubšího pokoje.

       Cesta ke smíření je ale v našem světě plném konfliktů mezi národy a lidmi velmi obtížná a nesnadná. Je nelehké dojednat smíření, ujednat smír tam, kde se řeší spory násilím a zbraněmi, kde jsou otevřené rány a jizvy, kde panuje mezi lidmi nedůvěra a strach z toho druhého. Jakoby proti sobě stály – na jedné straně zásada neustupovat zlu a na druhé straně snaha předejít nekontrolovatelně šířícímu se konfliktu. Při jednání o smíru si můžeme klást otázky: Co když ten druhý naší vstřícnosti zneužije? Co když nebude dodržovat sjednaná pravidla? Co když poruší podmínky a dohody? Co když navenek bude mluvit o míru, ale ve skutečnosti dále užívá skryté způsoby boje k prosazení svých záměrů a úmyslů? Co když my budeme tomu druhému ve všech bodech vycházet vstříc, a on to zneužije jako naši slabost? Smíření mohou někteří lidé považovat dokonce za určitou prohru, neboť znamená ustoupení ze svých názorů a požadavků. Ale pravé smíření není prohrou, je naopak vítězstvím. Jedinečná hodnota smíření spočívá v tom, že se z nepřátel mohou stát přátelé, z odcizených lidí jsou ti, kteří mají k sobě blíž než dříve. A ti, kteří jsou naplněni hněvem a nenávistí, dokážou mít v srdci soucit.

Sestry a bratři,

         postní doba, do které vstupujeme jako církev a jako jednotlivci, je spojena s výzvou k pokání, obrácení. Toto pokání znamená proměnu srdce a smýšlení. Od svého sobeckého soustředění na sebe obracíme pozornost na Boha v Kristu a na druhé lidi. Stejně intenzívně zaznívá výzva ke smíření. Dejme se smířit s Bohem! Přijměme toto smíření skrze Ježíše Krista vděčnou vírou. Bůh nám toto smíření daroval a stále dává prostřednictvím evangelia a svátosti pokání a smíření. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 02.04.2015 11:46 zobrazeno: 2115x