Joz 24,1 – 2a 14-17.18b Rozhodování, vyznání a věrnost ve službě Bohu

Ef 6,10 – 18; J 6,56 - 69 

Sestry a bratři,

          slavíme dnes „běžnou“ nedělní bohoslužbu a současně dnes chceme poděkovat za život a službu jednoho z nás. K příležitosti významného životního jubilea bratra faráře Mgr. Miroslava Fiedlera jsem nemusel dlouho a usilovně vyhledávat nějaké zvláštní biblické texty. Vše podstatné zaznělo z dnešních nedělních čtení. Zejména v prvním starozákonním čtení z knihy Jozue se často hovoří o službě. Povolání duchovního je službou v pravém slova smyslu. Je službou Bohu a lidem. Duchovní slouží slovem, svátostmi a modlitbou víře jednotlivých lidí i celého sboru.

         Ve 24. kapitole slyšíme o tom, jak Jozue svolal lid do Šekemu – starobylého a posvátného místa. Vyzývá jednotlivé představitele lidu i celý lid ke službě Hospodinu. Místo nebylo Jozuem zvoleno náhodně. Bylo spjato s působením praotců, když přišli do zaslíbené země. Tam v minulosti tábořil Abraham a zbudoval zde Hospodinu oltář (Gn 12,6-7).  Podobně i Jákob v tomto místě pobýval a vybudoval oltář (Gn 33, 16-20). Izraelský lid po dlouhém putování pouští a bojích se usadil konečně v zaslíbené zemi. Pro Izraelce nastala nová situace, ve které se měl každý sám rozhodnout. Jestli svůj život nechá určovat pohanskými bůžky a nebo vírou v jediného Boha. Izraelci se rozhodují svobodně pro službu Hospodinu. Vyznávají ho a vyjadřují ochotu setrvat věrně v této službě.

         Z tohoto starozákonního příběhu poznáváme, že se službou je spojeno rozhodnutí, rozhodování. „Vyvolte, komu chcete sloužit …“ - I Vy jste, bratře faráři, musel projít různými situacemi, kdy jste se rozhodoval. Existuje zásadní rozhodnutí, které v člověku dozrává, aby se vydal cestou služby Bohu, rozhodnutí pro studium teologie a pro povolání duchovního. Přemýšlíte a rozpomínáte se na to, kdo na Vás měl vliv, jaké osobnosti Vás oslovily,  jaká literatura se Vám stala blízká, jaké okolnosti vedly k tomu, že jste se pro toto povolání rozhodl. Vaše rozhodování se uskutečňovalo v čase, kdy se společnost začala odklánět od víry a povolání faráře nepřinášelo žádné zvláštní hmotné výhody. Přesto jste se rozhodl. Ale vedle určitých životních a zásadních rozhodnutí přicházejí v našem životě stále nová a nová rozhodování. Rozhodování souvisí s naší svobodou. Můžeme se rozhodnout pro Boha, jemu sloužit a řídit se podle jeho hodnot, které nám odkrývá jeho slovo. Můžeme se však rozhodnout i proti němu a opustit ho. V Janově evangeliu v 6. kapitole je dosvědčeno, že mnozí učedníci od Ježíše v určité chvíli začali odcházet (v. 66). Lidé mohou hledat jinde své domnělé dobro a lepší uplatnění. Někteří učedníci opustili Ježíše, ale jiní s ním setrvali. Poznali, že s ním je život smysluplný a hodnotný.

         Se službou je spojeno tedy rozhodování, ale také vyznání. Izraelský lid v Šekemu vyznal: „Naším Bohem je Hospodin. On je náš Bůh“. Podobně i učedníci vyznali Ježíše (J 6,68-69). Izraelci mluví o Bohu jako o „našem“. Je to „náš „ Bůh. Když se řekne, že je něco našeho, tak se tím projevuje vztah. Je to něco, co se nás dotýká, čím žijeme, na čem nám záleží. Například „naše město“, „naše obec“, „náš kraj“, „naše vlast“. A nebojme se říci také „naše církev“, „náš sbor“ a dokonce „náš Bůh“. Jistě církev není jen „naše“ ve smyslu, že si v ní rozhodujeme, jak chceme. Patří Kristu. Sbor není jen „náš“, ale je otevřen mnohým a Bůh není jen „náš“ jako domácí či kmenové božstvo, ale je univerzálním Pánem všeho. Současně není jen jakési neosobní jsoucno, neznámý a nekonečně vzdálený bůh, ale je to „náš Bůh“, dokonce „můj Bůh“. Všimněme si, že se toto spojení často užívá v žalmech (Ž 18,32; Ž 48,15; Ž 95,7; Ž 113,5 aj.). A Ježíš nám odkázal jedinečnou modlitbu, ve které oslovujeme v jednom sboru, v jedné církvi, se všemi křesťany, všichni společně Boha „Otče náš“. Tím je zřejmé, že mu na nás záleží, že k němu máme zcela osobní vztah.

         Se službou je tedy spojeno rozhodování, vyznání, ale také věrnost. K tomu vyzývá lid Jozue: „Služte mu bezvýhradně a věrně“. Výzva ke službě Bohu se vyskytuje často v Písmech Starého (1Ja 12, 20.24) i Nového zákona (Ř 12,11). Současně se říká jak. Máme Bohu sloužit s bázní a úctou (Ž 2,11; Žd 12,28). Bez vnitřní úcty a bázně duchovenská služba není možná. To by bylo pokrytectví a znevážení jeho jména. Současně se v Písmu vyskytuje výzva ve spojitosti s radostí. „Radostně služ Hospodinu“ (Ž 100,2). Žijeme z evangelia – radostného poselství a toto poselství předáváme druhým. Proto i naše srdce má být otevřeno radosti z pramenů evangelia. A Jozue ukazuje, že tato služba má být věrná. Věrnost znamená hledat Boží pravdu a vůli a předávat druhým. Duchovní má být věrný v kazatelské službě. Má věrně ve službě setrvat a nést na sobě viditelně znamení Kristova svědka uprostřed tohoto světa. Věrnost se ukazuje tehdy, když se člověk dokáže vyrovnat s různými obtížnými situacemi a překonat krize v osobním životě i ve službě. Vy, bratře faráři, přemýšlíte nyní, jakými cestami Vás Bůh dosud vedl od chvíle Vašeho kněžského svěcení v roce1954 ave všech těch letech Vaší dosavadní služby – v Hostomicích pod Brdy, v Ústí nad Labem a na dalších místech. Je to zvláštní dar a výsada, když Bůh dopřeje člověku konat službu Kristu i lidem ve svém Duchu!

         Sestry a bratři,

i my jsme vedeni jako Izraelci za časů Jozua, jako učedníci Ježíše ke službě Bohu – k rozhodnutí, k vyznání a k vytrvalosti, abychom v ní z jeho milosti věrně setrvali. Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 29.08.2012 04:39 zobrazeno: 2906x