Několik tradovaných autentických vzpomínek na dr. Karla Farského

Když jsem v poslední době navštěvoval častěji obec Škodějov, ať již služebně kvůli obnově areálu rodiště dr. Karla Farského, našeho prvního patriarchy, anebo i v čase své dovolené, neboť je tam krásná podkrkonošská krajina, byl jsem upozorněn na to, že ještě žijí pamětníci, kteří znají tradované příběhy o dr. Karlu Farském a jeho rodině. Tato informace mě zaujala natolik, že jsem si dojednal setkání s několika místními starousedlíky. Setkali jsme se na konci léta loňského roku 2019 v místním hasičském klubu, který býval dříve hostincem, a ještě před tím zde bývala škola, aby děti nemusely docházet v zimě ze Škodějova do Roprachtic, kam ještě chodíval v dětství Karel Farský. Nedaleko od této budovy je dřevěná zvonice, která je charakteristickou stavbou Škodějova jako místní lidová architektura. Po chvilce váhání se pánové Dolenský, Skrbek a Novák ochotně rozhovořili. Přece jen ale čas postoupil a nikdo z nich samozřejmě nemohl osobně Karla Farského znát. Své vyprávění o něm měli od svých předků. K autentickým vzpomínkám, které se předávaly ve zdejších rodinách, se vztahovalo, že bratři Josef a Karel Farských se nějak vymykali z běžného života této podkrkonošské vesnice. O rodině Farských, přesněji o dvou bratrech Josefovi a Karlovi, kteří odešli studovat do Prahy za podpory svého strýce, vyšehradského kanovníka, shodně říkali: „Spíš četli, než aby se věnovali hospodářství.“ „Raději nechali zmoknout seno, než aby nedočetli knihu.“

Ti, kteří se zúčastnili našeho rozhovoru v hasičském klubu, si pamatovali Farského rodnou chalupu a dokázali popsat podrobně i její okolí s rybníkem, neboť si tam jako škodějovské děti chodívali hrát. V chalupě bydlel po smrti rodičů nejmladší bratr František, o kterém se ve Škodějově tradují nejrůznější příhody. Nejstarší bratr Josef si bezprostředně vedle dřevěné chaloupky postavil vilku pro občasné návštěvy a návraty do Škodějova. Těžce nesl, že nejmladší bratr František chalupu a hospodářství zanedbával. Žil tam prý ve velmi nuzných poměrech, a nakonec nechal chalupu zcela zpustnout. Když naše církev po složitých majetkových jednáních rodnou chalupu Karla Farského získala, bylo již pozdě na její záchranu, neboť se sesula a musela být zbořena. Zůstala z ní jen původní zeď, která se zachovala do současnosti.

Před více než třiceti lety jsem působil jako farář v rodném kraji Farského v Semilech a administroval jsem Vysoké nad Jizerou. V té době žili ještě někteří z pamětníků, kdo si osobně pamatovali setkání s dr. Karlem Farským ze svého dětství. Jeden již velmi letitý bratr mi vyprávěl, jak dr. Karel Farský sloužil mši venku u kříže v Tříči. Tříč je vesnice u Vysokého nad Jizerou směrem dolů k Jablonci nad Jizerou. Bylo to přesně 15. května roku 1921, jak toto datum uvádí v kalendáři Blahoslav 2018 archivář bratr Mgr. Marcel Sladkovski v přehledu jednotlivých míst, která navštívil Karel Farský ve východních Čechách. Tento bratr z Tříče mně vyprávěl, že se tam jako děti šli zvědavě podívat. Farský se oblékal do bohoslužebného oděvu a pomáhala mu při tom jedna z místních dívek. Farský se na ni usmál a řekl: „To se mi bude dneska dobře konat mše, když mi pomáhá takové hezké ďůče.“ Tato drobná příhoda utkvěla v paměti tehdy malého chlapce. Dokládá nejen, že Farský užíval nářečí svého rodného kraje, neboť „ďůče“ znamená děvče, dívka. Ale především to ukazuje na lidsky bezprostřední způsob jeho jednání a projevu.

V domově pro seniory Horizont v Praze – Suchdole žila sestra Antonie Mrkáčková, které bylo přes devadesát let. Vyprávěla mi také příhodu ze svého dětství, kdy se setkala s dr. Karlem Farským. Tato příhoda je z jednoho místa ve středních Čechách. Farský tam přijel, aby vykonal bohoslužbu pro ty, kteří se hlásili k nové církvi. Jenomže to bylo období, kdy probíhal dramatický spor a boj o kostely mezi římskými katolíky a členy nové církve. Farský přišel ke kostelu, ale ten byl uzamčený. Tím bylo dáno najevo, že jeho návštěva ani jím vedená česká bohoslužba není žádoucí. Horliví členové se ptali Farského: „Máme jít a dveře od kostela vypáčit?“ Ale Farský jim klidným hlasem odpověděl: „Nedělejte to.“ A pak dodal: „Budeme slavit bohoslužbu venku. Vždyť všude je chrám Páně.“ Bohoslužba se pak konala venku pod širým nebem. Na sestru, aktivní v církvi po celý život, tato zkušenost z dětství spojená s dr. Karlem Farským tak silně zapůsobila, že si ji uchovala v paměti až do svého pokročilého stáří.

V roce 2010 jsem navštívil na pozvání pana biskupa Františka Radkovského Plzeň, město, kde Karel Farský během válečných let působil jako učitel náboženství na české reálce a kde prožil svůj „přelom“. Po ekumenické bohoslužbě v katedrále sv. Bartoloměje jsem byl pozván ještě na osobní návštěvu a rozhovor do prostor římskokatolického biskupství na dnešním Náměstí republiky. Pan biskup Radkovský mně řekl: „Tak tady v těchto místech se odehrál rozhovor Farského s arcibiskupem Huynem.“ Tehdy to nebylo ještě biskupství, ale budova arciděkanství, kam byl Farský pražským arcibiskupem během jeho návštěvy Plzně předvolán. Farský o tomto rozhovoru v napjaté atmosféře píše ve svém spise Přelom. Díval jsem se na prostor místnosti bývalého arciděkanství a v duchu se snažil vybavit si tehdejší situaci. Říkal jsem si: „Tak tady se to tedy odehrálo.“ Právě zde se tehdy setkal vlastenecký český kněz a učitel Karel Farský s prorakousky orientovaným církevním představitelem Pavlem Huynem, navíc prý značně prchlivým. Po řadě desetiletí právě v těchto místech probíhal klidný a přátelský rozhovor v ekumenickém duchu.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 09.08.2020 10:36 zobrazeno: 486x