Ř 8,18-28 Duch přichází na pomoc v naší slabosti

Svatodušní kázání – červen 2014

Sestry a bratři,

svůj výklad biblického textu z 8. kapitoly listu apoštola Pavla Římanům a svatodušní promluvu rozčlením do dvou částí. Nejprve se soustředíme na výklad přečteného oddílu jako celku, a pak zaměříme pozornost na jediný verš, konkrétně verš 16., kde apoštol Pavel říká, že Duch svatý přichází na pomoc naší slabosti.

Biblický oddíl z 8. kapitoly je zařazován do čtení při svatodušní vigilii a současně se s výpověďmi z ní setkáváme i v Liturgii podle patriarchy Karla Farského v modlitbě sjednocení. Na jedné straně je velmi obsažný, na druhé straně obtížný pro porozumění. Apoštol Pavel sdílí židovské představy své doby o přírodě jako Božím stvoření, o světě a jeho dějinách, které mají být dovršeny nastolením Boží vlády v mesiášském věku. Lidem naší doby tyto představy mohou být značně vzdálené, a proto je nám i celý oddíl málo srozumitelný. Pavel hovoří o „stvoření“ či „tvorstvu“. „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží…“ (Ř 8,19) Tím tedy není v centru zájmu jen člověk, ale celá příroda, celý živý svět zvířat a rostlin. Ale toto stvoření je porušeno a tvorstvo je vydáno marnosti (Ř 8,20). Lidé způsobují svým hříchem, že harmonie stvoření je narušena ve smyslu biblické výpovědi, že země je prokletá kvůli člověku (Gn 3,17). Když tuto představu domýšlíme do naší současnosti, tak zde vidíme určitý vztah k ekologii.

Další židovská představa na pozadí tohoto oddílu je apokalyptické očekávání, které je doloženo řadou biblických i mimobiblických prorockých spisů. V mesiášském věku dojde k obnově celého stvoření a nastolení míru a harmonie v přírodě (srov. Iz 11,6-8). Avšak než přijde tato doba, tak svět a lidé budou procházet těžkými zkouškami a utrpením (srov. Mk 13,19), Pavel mluví o bolestech a nářku světa. „…veškeré tvorstvo až podnes společně sténá“. Jen v bolestech a skrze utrpení se rodí něco nového.

Jestliže v Pavlově listě Galatským (Ga 2,15-20) a v předcházejících oddílech listu Římanům je významným tématem víra (Ř 4), v 1. listě do Korintu zase láska (1 K 13,1-13), pak zde je ústředním tématem naděje. Je to naděje, která je vytrvalá a je upřena k tomu, co není vidět (Ř 8,20.24-25).

Obsahem této naděje je dosud skrytá „sláva Božích synů“, „sláva Božích dětí“, která bude odhalena v budoucnosti a projeví se v celém novém stvoření. Tím, kdo propojuje konečnou a dovršenou Boží budoucnost s naší přítomností, je Duch svatý. Duch svatý je „příslibem“ budoucího Božího království (Ř 8,23).

Přijetím Ducha svatého se stáváme Božími dětmi, Božími syny a dcerami. V tomto Duchu voláme k Otci „Abba“ (Ř 8,15). „Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče“ (Ga 4,6). Duch nás uvádí do nového vztahu k Bohu jako Otci a současně nás spojuje a sjednocuje s Ježíšem jako pravým a vlastním Božím Synem. Tento náš vztah k Bohu Otci skrze Syna Ježíše v Duchu svatém se projevuje, uskutečňuje a potvrzuje modlitbou.

Nyní se dostáváme k verši, který zní: „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním“ (Ř 8,26). Zde apoštol Pavel připomíná jednak naši slabost. Jsme sice křtem Božími dětmi, máme výsadu a práva Božích synů a dcer, ale přesto jako lidé podléháme slabosti. A pak také apoštol Pavel mluví o potížích s modlitbou. „Nevíme, jak a za co se modlit.“ Modlitba rozhodně není nějaký samozřejmý a lehce si osvojitelný náboženský výkon, který je spojen s pohotovostí mnoha slov. Je to něco velice niterného a současně obtížného. S modlitbou jako takovou mají obtíže současní lidé sekulárního životního stylu, ale můžeme s ní mít potíže i my křesťané. Sami učedníci se obraceli na Ježíše s žádostí, aby je naučil pravé modlitbě ( L 11,1). A on jim i nám odevzdal jedinečnou modlitbu „Otče náš“.  Náš modlitební život spočívá v tom, že se zúčastňujeme společné liturgické modlitby, ale sami si nenacházíme čas na osobní modlitbu. Nebo zase naopak ve svém soukromém životě v osobní modlitbě předkládáme Bohu spontánně své prosby a vyjadřujeme mu vděčnost, ale když máme pronést modlitbu na veřejnosti, tak je to pro nás obtížné. Nemusíme se tím však tolik trápit, že nenacházíme hned ta pravá slova a že s modlitbou míváme někdy potíže. Projevem farizejství podle Dietricha Bonhoeffera je právě spokojenost s vlastní modlitbou, kdy si člověk řekne: „To jsem se ale pěkně pomodlil“. Nedostatečnost vlastní modlitby můžeme pocítit tehdy, když si uvědomujeme, před kým stojíme, ke komu se obracíme. Jestli bychom neměli spíše než za každou cenu mluvit (Kaz 5,1), před Bohem zmlknout a ponořit se do ticha (Ž 62,6). Prvním předpokladem modlitby, či přímo již samotnou modlitbou, je ticho, mlčení (Ž 65,2).

Jak se modlit nám přibližují nejrůznější příručky modlitby a uvedení do duchovního života. Obsahuji rady a zkušenosti těch, kteří modlitbou žijí. K modlitbě nás nevede dokonalá technika, ale život. Jedna moudrost zní: „Kdo se neumí modlit, ať se vydá na moře“ (Špidlík T.: Umíme se modlit? Olomouc 2012, s. 7).

A co má být obsahem našich modliteb? Důležitá je i přímluvná modlitba, kdy myslíme na druhé lidi, s nimiž se setkáváme nebo o kterých slyšíme. Modlit se předpokládá dívat se kolem sebe. Modlitba nás nevzdaluje od druhých lidí, ale naopak nás s nimi spojuje právě tím, že na ně ve svých soukromých i společných modlitbách myslíme a předkládáme jejich záležitosti Bohu. Kdyby to záleželo jen na nás, tak by to s naší modlitbou asi moc dobře nedopadlo. Ale je s námi Duch. Ten je hlubinným pramenem a hybnou silou našich modliteb a přímluv. On se modlí a přimlouvá za nás, i když my se nemodlíme.

Sestry a bratři, kéž Duch svatý, jehož svátky slavíme, je zdrojem naší stále trvající naděje a kéž ve své slabosti můžeme zakoušet jeho pomoc a obnovující sílu. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 04.07.2014 02:05 zobrazeno: 2122x