Sk 2,42-47 Pobývali svorně v chrámu a lámali po domech chléb

07.05.2017

Kázání při 80. výročí kostela v Kostelci nad Orlicí - 7. 5. 2017

Vážené sestry a vážení bratři, tento kostel má v květnu své zvláštní jubileum - 80 let, kdy se zde konají evangelické a husitské bohoslužby. V tomto kostele – původně bratrském sboru ze 16. století se shromažďují věřící Českobratrské církve evangelické a Církve československé husitské. Měl jsem možnost zde být před deseti lety a připomenout si a oslavit zde s vámi toto jubileum. Na dnešní neděli připadá čtení ze Skutků apoštolů ze 2. kapitoly. Slyšíme zde o prvních křesťanech – o Ježíšových učednících, vyznavačích a svědcích: „Každého dne pobývali svorně v chrámu a po domech lámali chléb“. Také zde v tomto chrámu, v tomto kostele svorně pobývají věřící Církve československé husitské a Církve českobratrské evangelické. Toto svorné pobývání, toto spoluužívání jednoho kostela není zcela samozřejmé a dokládá, že máme společnou víru v Boha Otce, Syna i Ducha svatého a společnou historii a tradici, k níž se společně hlásíme. A tou je česká reformace násilně potlačená v době po bitvě na Bílé hoře. Spojuje nás osobnost Mistra Jana Husa, postavy a dědictví doby husitské i Jednoty bratrské. Můžeme také společně jako první křesťané lámat chléb. Můžeme společně slavit svatou večeři Páně navzdory rozděleného křesťanství a zakoušet u společného Kristova stolu vzájemnou pohostinnost. Podle svědectví knihy Skutky apoštolů místem, kde se první křesťané scházeli byl jednak chrám a jednak to byly domy. „Pobývali svorně v chrámu a po domech lámali chléb“. Křesťané se z počátku v jeruzalémském chrámu až do doby, než byl při pádu Jeruzaléma zničen a zanikl. Ale také místo jejich setkání byly domy. Křesťané se mohou shromažďovat a setkávat kdekoliv – v posvátném chrámovém prostředí, ale i v prostých místnostech a obyčejných domech. Ale co je tím podstatným a důležitým, aby církev byl církví, tak jako za časů apoštolů a prvních křesťanů, aby měla pravé znaky, které ji charakterizují v každém čase. V knize Skutky apoštolů máme jedinečné svědectví o těchto pravých znacích církve. Jsou uvedeny ve 42. verši 2. kapitoly: „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“. Když otevřeme Bibli českých bratří s výklady – tzv. Šestidílnou kralickou Bibli, tak je k tomuto místu poznamenáno toto: „Znamení jistá svaté obecné církve tato se pokládají: učení čisté, ovoce lásky pravé, přisluhování svátostí i jejich zřízené užívání podle Kristova ustavení, a Boha v duchu a v pravdě vzývané spasitelné“ (s. 2438). Stručně řečeno se jedná apoštolské učení, společenství, svátost večeře Páně a modlitbu.

Ti, kteří uvěřili „vytrvale poslouchali učení apoštolů“, čteme v knize Skutky apoštolů. Učení apoštolů nebylo jejich vlastní učení, ale to, co přijali od Krista. Bylo to učení Kristovo. Neboť Ježíš řekl: „Kdo slyší vás, slyší mě“ (L 10,16). Toto slovo má moc a sílu dotýkat se našich lidských srdcí. Působí na nitro člověka tak, že se otevře Boží lásce, kterou je zasažen v srdci. Středem tohoto učení apoštolů je sám Ježíš.

Tím druhým znakem církve je společenství. V sumáři života prvotní církve ve 2. kapitole se často vyskytuje důraz na společenství. Opakuje se „byli spolu“. „Být spolu“ znamená víc než jen prostorová blízkost. Je tím míněna vzájemnost a blízkost křesťanů v Kristově lásce, která nás zahrnuje. Společenství (řec. Koinonia, lat. communio) je něco jiného než společnost. Společnost je velmi různorodá. Jsou v ní různé skupiny, různé zájmy, názory, strany. Ale prvokřesťanská církev se vyznačovala vnitřní jednotou, sounáležitostí a soudržností v Kristově lásce.

A dostávám se ke třetímu znaku, kterým je lámání chleba. Tímto výrazem byla označována od nejstarších dob svátost večeře Páně (Sk 20,7, 1K 10,16). Ježíš Kristus při poslední večeři vzal chléb, rozlomil jej a podával učedníkům se slovy „Vezměte a jezte. Toto je mé tělo, které se za vás vydává“. Lámání chleba při starokřesťanské hostině bylo spojeno s připomínkou Ježíšovy oběti, jeho sebe vydáním za druhé. Současně však první křesťané se dělili o chléb ve smyslu štědrosti a pohostinnosti. Zakoušeli při tom Kristovu lásku, proto je ve Skutcích doloženo, že tato bratrská hostina, toto lámaní chleba, společné jídlo i svátostné stolování bylo spojeno s prožíváním velké radosti. Vždyť tam, kde je mezi lidmi přítomen Kristus, všichni se mohou nasytit duchovně i tělesně a nikdo nepocítí nedostatek.

A dostáváme se ke čtvrtému znaku pravé církve. Tím je modlitba. Ježíš byl mužem modlitby. Často se modlil, jak je o něm dosvědčeno (L 5,16). V každé situaci se obracel k Bohu Otci (J 11,41). Učil modlitbě i učedníky (L 11,1nn). Modlitba je projevem našeho nejniternějšího života. Ale modlitba není jen prosba, žádost, touha po něčem, čeho se nám právě nedostává. Modlitba je také projev díků a vděčnosti za to, co se nám dostává od Boha. Proto u prvních křesťanů měla modlitba charakter chvály, písně, oslavy Boha.

Co bychom měli mít jako církev dnes, jako ti, kteří jsme do církve byli povoláni a kteří ji tvoříme? Stálou inspirací zůstává pro nás kniha Skutky apoštolů verš 46. ve 2. kapitole. Neměla by nám chybět vytrvalost. Přístup k Písmu vyžaduje vytrvalost, nemít jen chvilkový zájem, ale stálou touhu po Kristově slově a učení apoštolů. Neměla by nám chybět soudržnost. Máme hledat a uvědomovat si, co nás jako křesťany spojuje a být spolu rádi. Neměla by nám chybět pohostinnost. Ta prostá lidská, v níž překonáváme své sobectví a nelpíme na tom svém. A též i svátostná pohostinnost, neboť Ježíš se obětoval za všechny Boží děti. A neměla by nám scházet niternost projevovaná upřímnou modlitbou. Kéž tyto projevy – vytrvalost, soudržnost, pohostinnost a niternost jsou patrné také na nás, abychom v návaznosti na prvotní církev, na Jednotu bratrskou a všechny věrné svědky Ježíše Krista nesli světlo víry zřetelně i dnes. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 01.06.2017 03:04 zobrazeno: 1309x