Ž 62,2-3.6-8 Bůh je můj hrad

Promluva na hradě Krakovci pro účastníky mládežového setkání – 9. 8. 2009 1Pt 2,6-10; Mt 7,24-28

Mladí přátelé, sestry a bratři,
součástí našeho prázdninového setkání mládeže husitské církve je i tato nedělní bohoslužba. Doputovali jsme až sem na hrad Krakovec – do místa, které je spojeno s mistrem Janem Husem. Zde pobýval mistr Jan před svým odjezdem do Kostnice. Přibližme si obsah jednoho z jeho listů, který napsal právě v této době roku 1414. Označuje se v tomto listě jako „kněz a služebník Pána Ježíše Krista“. Pisatel oslovuje adresáty osobně a srdečně jako „věrné a milé přátele“. Jsou jimi míněni jeho spolupracovníci, posluchači jeho kázání, zvláště z okruhu Betlémské kaple v Praze, ale je určen všem Čechům. Připomíná, že se vytrvale věnoval kazatelskému poslání a že usiloval vždy o to, aby jeho kázání a učení bylo křesťansky pravověrné. Sděluje adresátům listu, že se rozhodl vydat do Kostnice „mezi velmi veliké a velmi mnohé nepřátele“, z nichž nejhorší jsou „ti domácí“. Hus ve své situaci spoléhá na Ježíše Krista a také doufá v přímluvnou modlitbu, aby měl moudrost a statečnost Ducha svatého. Tuto duchovní posilu a pomoc potřebuje, aby setrval na správné straně. Uvědomuje si, že s cestou do Kostnice je spojené pokušení, které na něho bude doléhat, pohanění, kterému bude vystaven, vězení, které je pro něho jako nepohodlného a nebezpečného kacíře připraveno, že ho čeká pravděpodobně i smrt, kterou bude muset pro své přesvědčení podstoupit. Hus vidí příklad v utrpení Ježíše Krista. Ve svém listě vyznává Boží moc a velikost, kterou staví do protikladu k lidskému bytí ve světě. Píše: „On je Bůh – my stvoření. On je Pán – my služebníci. On je králem celého světa a my „lidičkové nestateční“. On je bez hříchu a my hříšní. On nic nepotřebuje, my potřebujeme vše.“ Podobně jako apoštol Pavel v listě Filipským si kladl Hus otázku, co je pro něho lepší, zda život nebo smrt (Fp 1,19-26). Bylo by pro něho lepší z Kostnice se vrátit zpět a moci učit a kázat? I kdyby se Hus z Kostnice nevrátil, přesto věřil, jak je z jeho listu patrné, že se setká se všemi věrnými v nebeské slávě a radosti. Když Hus byl zde na tomto hradě, nevěděl, jak to dopadne, až do Kostnice přijede. My víme, jak to dopadlo. Známe historii. Dokud byl zde na hradě Krakovci, byl v bezpečí. V té době bylo možné uchýlit se na hrad. Na jiném hradě jménem Wartburg našel útočiště také o sto let později reformátor Martin Luther. Je autorem písně inspirované žalmy „Je pevným hradem Pán Bůh náš“ (Zpěvník CČSH č. 7). Také v českém prostředí vznikla píseň inspirovaná obrazem žalmu vztahující se k mistru Janu Husovi, kde se zpívá „v tobě se skrývám, v přepevném svém hradu“ (Zpěvník CČSH č. 144). Když byl Hus na hradě, byl chráněn. Když se vydal do Kostnice, jeho bezpečí již nebylo zaručeno. Hrad je v Bibli metaforou ochrany, bezpečí a jistoty, kterou poskytuje Bůh. Žalmista vyznává: „Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad“ (Ž 62,2). I v dalších žalmech se s tímto obrazem setkáváme (Ž 31,1-4). V těchto obrazech je přítomna dávná zkušenost, že hrad, tvrz, opevněné město skýtaly bezpečí proti nepřátelským útokům. I když dějinné události a čas se na hradech podepsaly – z mnohých zůstaly jen trosky – přesto tušíme tuto pevnost, nedostupnost a ochranu, kterou ve své době poskytovaly. Tím rozumíme biblické výpovědi, že Bůh je jako hrad. „Moje sílo, budu se tě držet! Bůh je přece můj hrad nedobytný,“ volá žalmista (Ž 59,10). V tomto obraze se ale skrývá úskalí. Hrad je přece jen něco starobylého, co již do naší přítomnosti nepatří. Víra v Boha může být považována za něco, co podobně jako starý hrad je již spojeno jen s minulostí. Hrad vyjadřuje sice pevné jistoty minulých generací, ale jaké jsou jistoty naše? Člověk potřebuje jistotu, o níž by svoji víru mohl opřít. Nejde o víru v cokoliv a v kohokoliv, ale o víru v Boha, který je jistotou, když je všechno nejisté, který je neměnný, když vše se mění a pomíjí.
         Bible nám přibližuje Boha, který je neviditelný, jen v obrazech. Žádný obraz, znamení, symbol, ho plně nemůže vystihnout, a přesto o něm obrazy vypovídají nám lidem srozumitelnějším způsobem. Na našem setkání jsme se zamýšleli nad čtyřmi obrazy – Bůh jako hrad, Bůh jako skála, Bůh jako pastýř, Bůh jako světlo. Obraz hradu a skály spolu úzce souvisejí. Vždyť hrad byl budován často na skále, na těžko dostupném místě. Skála vyjadřuje trvalost. Je také obrazem obtížnosti, náročnosti a nesnadnosti cesty. Taková je i cesta víry, kterou šel i mistr Jan Hus a další svědci. Obraz a podobenství pastýře je velmi osobní. Zobrazuje laskavost, vlídnost, vztah k ovcím. Pastýř vede stádo, přenáší přes překážky slabé, hledá a vyvádí zbloudilé a přivádí na dobrou pastvu. A dostáváme se ke čtvrtému obrazu, kterým je světlo. To je nejméně hmatatelný symbol na rozdíl od pevné a tvrdé skály. Světlo je potřebné pro naši orientaci a náš život. Všudypřítomné světlo naznačuje Boží tajemství vše obsáhlé a všepronikající lásky. Jak se zpívá v jedné křesťanské mládežové písni: „Boží láska je jako slunce, všechno proráží okolo nás.“
         Čtyři obrazy – čtyři pohledy k Bohu. Těch obrazů a znamení je v Bibli celá řada. Tím, kdo nám lidem nejzřetelněji Boha přiblížil, je sám Ježíš Kristus. On je „obraz Boha neviditelného“, jak slyšíme v listě Koloským (1,15). Je tím, jehož slovo – je jako pevná skála. Je tím dobrým pastýřem, který nás vede dobrým směrem v našem životě. Je tím stálým světlem, které tma nepřemůže. Toto poznal a dosvědčil mistr Jan Hus. A k této víře jsme pozváni i my. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 22.09.2009 01:05 zobrazeno: 3619x