Fp 2,6-11 Ponížení a vyvýšení Krista

Kázání k výročí Sboru Kristova kříže v Plzni – září 2014

Bratře biskupe Filipe, sestry a bratři,

setkáváme se u příležitosti výročí Sboru Kristova kříže v Plzni dvacet let od jeho otevření. Jestliže naše církev před druhou světovou válkou postavila desítky nových sborů a v krátkém období po druhé světové válce řadu staveb adaptovala, pak po roce 1989 vyloženě nových sborů vzniklo jen málo. A jedním z nich je právě tento sbor v Plzni. Bylo to především úsilím tehdejší sestry farářky Šárky Matyášové a všech dalších členů sboru a církve, kteří tento úkol zbudovat nový sbor přijali za svůj. Měl jsem možnost zde před dvaceti lety být a zúčastnil jsem se slavnosti otevření tohoto sboru. Nejenže patří k těm nemnohým sborům z novější doby, ale také je v naší církvi zvláštní pro svůj neobvyklý název - „Kristova kříže“. Názvy našich sborů se často vztahují k Mistru Janu Husovi a dalším svědkům Páně z časů reformace. Ve světě i u nás existuje řada kostelů a kaplí svatého kříže. To dokládá kult kříže od doby 4. století. Tehdy podle dobového vyprávění císařovna Helena objevila v Jeruzalémě Kristův Kříž. Jeho části byly uchovávány jako velká vzácnost. Byly při určitých příležitostech vystavovány před věřícími, aby tak bylo zcela viditelně a masívně ukázáno, že Kristus zemřel na kříži pro spásu lidstva. Proč zrovna byl zvolen tento název pro tento nově vybudovaný sbor? Určitě to bylo vyznání těch, kteří tento sbor budovali. Tehdy byla doba několik let po roce 1989 časem optimismu, časem získané svobody, nových možností, časem snů a plánů, touhy po úspěchu a po přiblížení se blahobytu západní společnosti i časem hledání nejrůznějších cest ke zbohatnutí. Ale tento název připomíná, že bez kříže, těžkosti, utrpení není lidský život v žádném čase.

A pak to byla také doba, kdy sice církve zpočátku prožívaly po čase tlaku nové nadechnutí. Křesťanství se stávalo pro mnohé zajímavým. Ale za čas se ukázalo, že značná část naší společnosti se bez církve může obejít. Proto připomenutí kříže jako jádra poselství křesťanské zvěsti, které je aktuální dnes, jako bylo tehdy.

Položme si však otázku, co pro nás znamená kříž dnes? Kříž má mnoho významů, neboť je to velmi hluboký univerzální symbol a současně výrazně křesťanský. Neboť je to především kříž Ježíšův. Kříž se rozpíná do čtyř stran. Tím je vyjádřeno, že Kristus spojuje nebe se zemí a ve své lásce objímá celý vesmír. Kříž i nás má spojovat v lásce Ježíšově (Ef 3,18), kterou představuje. Jiné z pochopení symbolu kříže je jeho spojení s obrazem stromu života. Kříž ve svém původním smyslu působí děsivě jako obávaný popravčí nástroj ve starověku, jako znak smrti. Ale tím, že na něm umíral Ježíš, který přemohl svou láskou i smrt, je znamením života. Kříž je jako živý strom z ráje, který nám přináší plody spásy a záchrany. Máme ho vidět jako znak života, ne smrti.

Kříž je pro nás znamením samotného Ježíše a naší víry v něho. Jestliže někde umístíme znamení kříže nebo tak dokonce nazveme sbor, tak tím dáváme najevo, že věříme v Krista. Jestliže nosíme toto znamení na krku jako přívěšek, tak tím dáváme najevo, že jsme věřící. Ale teprve náš způsob života a jednání ukazují, že to není jen prázdný symbol a že blíž nepozbyl smysl (1k 1,17).

Tento sbor se otvíral v měsíci září, kdy je zařazen do liturgického roku tradiční svátek „Povýšení svatého kříže“ (14. září). To je dnes. Pro tuto příležitost je určeno jako epištolní čtení starokřesťanský hymnus o Kristu z listu Filipským. Je v něm řeč o vyvýšení, povýšení Krista, který však před tím prošel nejhlubším snížením, ponížením. Právě kříž zobrazuje nejhlubší ponížení Ježíše, našeho Pána a bratra. Bůh v Kristu nejenže sestoupil mezi lidi tím, že se stává člověkem. On jedná jako pokorný služebník. Jeho snížení jde ještě dále. On vstoupil do lidského utrpení. Kříž byl starověkým popravčím nástrojem, na kterém umíraly stovky bezmocných trestaných otroků a lidí z podmaněných národů. Skutečnost, že mezi těmi všemi lidmi poníženými a bez jakéhokoliv cti je i Kristus, znamená něco velmi podstatného pro nás. Znamená to mít úctu k druhému člověku i v jeho ponížení, které má nejrůznější podoby – zajatí nepřátelé, těžce nemocní, umírající. Každý má svoji důstojnost v tom, že Ježíš se stal nejponíženějším člověkem. V jeho utrpení a smrti na kříži byla skrytě přítomna nejen jeho lidská důstojnost - „Hle, člověk“, ale samotná důstojnost Boží, důstojnost Božího synovství. V tomto ponížení Ježíše se skrývá současně jeho povýšení. A to je obsahem biblického poselství tohoto svátku. Jde o povýšení samotného Krista a klanění se mu a projevení úcty jemu. ... „proto ho Bůh vyvýšil nade vše...“, aby se před ním sklonilo každé koleno, každý člověk (Fp 2,9-10). Lidé vyzdvihují kdekoho a kdeco. Na podstavce moci a slávy staví své idoly. Nebo také povyšují sami sebe nad druhé. Ale skutečné povýšení působí jen Bůh. A Bůh povýšil poníženého a ukřižovaného Krista. Jemu náleží naše čest, úcta, sklonění se před ním, neboť nám přinesl svým křížem vykoupení, smíření a život.

Sestry a bratři, děkujeme dnes za tento sbor a s vděčností myslíme na ty, kteří ho s obětavostí budovali. Prosíme, aby se zde mohla církev setkávat pod znamením spásy i v budoucí době. Ať moc kříže, moc Ježíšovy lásky, je patrná i na nás. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 03.10.2014 11:44 zobrazeno: 2428x