Sk 1,13-14 Svornost a vytrvalost – příklad prvotní církve

19.11.2016

Kázání na církevním zastupitelstvu - 19. 11. 2016

Sestry a bratři,

chceme-li hledat a poznávat identitu církve, pak máme možnost obracet se k biblickému svědectví. Konkrétně můžeme nahlédnout do knihy Skutky apoštolů. Setkáváme se zde s několika stručnými „sumáři“, ve kterých v jednom verši je evangelistou Lukášem mistrně vystižena charakteristika prvotní církve (srov. Sk 2,42.46; Sk 9,31). Na jeden takový „sumář“ bych chtěl zaměřit vaši pozornost.

Verš 14., který navazuje na 13. verš se seznamem apoštolů, popisuje jádro prvotní církve. Nebyly to ještě davy, tisíce nově přistupujících křesťanů, ale spíše širší rodinný svazek. „Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.“

Lukáš popisuje toto jádro prvotní církve v čase ještě před letnicemi, před sesláním Ducha svatého. Toto společenství se pravidelně setkávalo v jeruzalémském domě – v horní prostorné místnosti. Bylo to po událostech Ježíšova ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení. Nanebevstoupení, kterým končí Lukášovo evangelium a začíná kniha Skutky apoštolů, na jedné straně znamená víru v toho, který je Pánem dějin, ale současně to znamená vzdálení se Ježíše ze světa a opuštění. A přitom jím zaslíbený Duch ještě nepřišel a v plnosti se neprojevil. Je dosud očekáván. Ale i v takové situaci existuje a trvá církev a mají smysl její shromáždění, její bohoslužba, její modlitby.

Kdo tvořil toto jádro prvotní církve? Jsou to především apoštolové, kteří jsou jmenováni ve shodě s Lukášovým seznamem, již dříve uvedeném v jeho evangelijním spise (L 6,13nn). Jen Jidáš chybí. Ten, který se ze společenství apoštolů vyřadil sám.

Pak jsou uvedeny ženy, o kterých se evangelista Lukáš již dříve zmiňoval (L 8,1-3; 23,49). Ženy tvoří důležitou součást církve. V naší církvi podobně jako v některých dalších církvích konají ženy duchovenskou službu a není tak před stolem Páně rozdíl mezi mužem a ženou (Ga 3,28): Příští rok si budeme připomínat 70. výročí svěcení žen v Církvi československé husitské.

Jmenovitě je uvedena Marie jako matka Ježíše. Vidíme zde, že podle evangelisty Lukáše Marie, označovaná titulem „matka Ježíše“ (Sk 1,14) či „matka Pána“ (L 1,43), náležela k jádru prvotní církve. Spatřujeme ji zde na obraze prvotní církve vykresleném evangelistou Lukášem. Vidíme Marii, která se v církvi a s církví modlí.

Výslovně jsou také uváděni Ježíšovi „bratři“. Ponechme stranou otázky, zda se jednalo o Ježíšovy nevlastní bratry – sourozence z prvního Josefova manželství, či vzdálenější příbuzné – bratrance – anebo skutečně o vlastní bratry, jak byl uváděn Jakub jako „bratr Páně“ (srov. Ga 1,19). Co je důležité, je, že jsou to „jeho“ bratři. Jedná se o nejužší bratrskou vzájemnost a nejtěsnější vztah k Ježíšovi. Být Ježíšovými bratry znamená tvořit s ním skutečnou rodinu, která však není vázána na pokrevní příbuzenský vztah „podle těla“, ale na slyšení Božího slova a naplňování Otcovy vůle (Mk 3,35), kterou on dává všem bratřím a sestrám poznávat.

To, co je podstatné rozpoznání charakteristiky a identity prvotní církve, je svornost a vytrvalost. Prvotní církev byla společenstvím, jehož znakem byla svornost a vytrvalost v modlitbě.

Opakem tohoto příkladu a znaků prvotní církve je nejednota a lhostejnost. Každý duchovní nebo laik, který přijal v církvi určitou odpovědnost, se dříve nebo později setkává s dvojí nemocí a bolestí v církvi. Tou první nemocí je nejednota, kdy jsou prosazovány názory a pohledy jednotlivců nebo skupin nad zájmy celku. A tou druhou nemocí je lhostejnost – lhostejnost k bohoslužbě, ke sboru a k jeho stavu, ke konkrétním akcím.

Tyto nemoci lze léčit jen vnitřní svorností a odolnou vytrvalostí. Svornost je potřebná pro každé dobré dílo. Jedno přísloví říká: „Svorností v nejmenších věcech se stávají velké“, naproti tomu i ty největší věci se nesvorností nezdaří a rozpadají se.

V naší Liturgii se vyskytuje výraz svornost hned dvakrát. Modlíme se „za svornou práci všech církví a lidí dobré vůle“ a také „za svornost v naší vlasti“. Za to se máme modlit a o to usilovat, jakkoli je to obtížné. Jako biskupové jsme předali církvi modlitbu k 17. listopadu, v níž prosíme za překonání jevů rozdělování a nadhled nad negativními emocemi, ke kterým máme my lidé blízko. Jestliže to platí pro společnost, o to více v církvi, jak nám dokládá kniha Skutky apoštolů i epištoly, neboť svornost je předpokladem bohoslužby i účinné misie.

Můžeme užít určité přirovnání ze středověké architektury. Svorník je kámen v gotické klenbě, ke kterému se vše sbíhá a soustřeďuje. Ze všech stran, ze všech částí se směřuje ke společnému středu. Často na tomto středověkém kameni je zobrazena tvář Krista. Máme mít společnou vizi Krista, to znamená mít pohled upřený na Ježíše a k němu směřovat společně.  Pokud máme jen své vlastní představy, které se střetávají s názory a představami druhých, pak žádná svornost a jednota nenastává a nemůžeme si porozumět.

A jen krátce k vytrvalosti. Apoštolové, ženy, Marie matka Ježíše, bratři – ti všichni prošli mnohými zkouškami a pochybnostmi. Prošli časem kříže, nahlédli do tajemství Kristova vzkříšení a nanebevstoupení, a zůstali ve vztahu lásky k Ježíšovi. Prokázali však vůči němu svoji věrnost a vytrvalost. Měli k němu vztah lásky, která, ať se děje cokoliv, vytrvá (1 K 13,7).

Jaké hodnoty potřebujeme, aby naše identita byla blízká identitě prvotní církve? Z uvedeného svědectví Skutků apoštolů poznáváme dvojí – svornost a vytrvalost. Kéž nás k tomu Bůh vede v naší zemi, v církvi i v našich náboženských obcích.

Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 01.12.2016 11:02 zobrazeno: 1555x