Rozhovor s bratrem patriarchou na téma sčítání lidu 2011

Po deseti letech v České republice opět proběhne sčítání lidu a to v březnu tohoto roku. Mnoho lidí pochybuje o jeho relevanci a poukazuje na skutečnost, že stát tyto údaje již má, jen si je není schopen vyhledat a přiřadit. V čem Vy, bratře patriarcho, spatřujete důležitost tohoto aktu?

Sčítání lidu a majetku je velmi starobylou akcí sahající hluboko do dob starověku. Můžeme se například podívat do biblické starozákonní knihy Numeri, obsahující výčty a soupisy izraelského lidu. Jistě ke sčítání vedly v minulosti zejména politické a ekonomické důvody, jako například získání přehledu o obyvatelích kvůli placení daně (L 2,1-2). A přece statistické zjišťování údajů o obyvatelích probíhalo a probíhá bez ohledu na politická uspořádání a režimy. Konalo se na našem území za Rakousko-Uherska, za 1. republiky, v době socialismu a koná se v naší přítomnosti. Získané informace a jejich vyhodnocení do značné míry odráží stav společnosti k datu sčítání. A to se týká i stavu křesťanských církví a religiozity v naší zemi jako takové.  Před rokem 1989 se náboženské vyznání neuvádělo. Naposledy to bylo ještě v roce 1950, ale při sčítání v roce 1961, 1970 a 1980 tento údaj chyběl. Je to dokladem toho, jak bylo náboženství totalitním režimem záměrně avšak uměle vytěsněno. V některých lidech ještě z minulosti může přetrvávat hluboko zakořeněný strach či ostych, kdy pro jistotu nebudou chtít náboženské vyznání vyplnit. Nebo jiný přístup může být také ten, že „je to přece moje osobní věc, není potřeba to nikde uvádět.“ Skutečnost, že tento údaj o náboženském vyznání můžeme ve svobodě a beze strachu uvést, vidím jako klad naší soudobé demokratické společnosti a našeho státu.

Jednou z oblastí, o které se stát bude zajímat, je náboženská víra. Věřící se mohou přihlásit ve sčítacích dotaznících k některé ze státem registrovaných církví a náboženských společností. Jednou z nich je i naše Církev československá husitská. Mohl byste stručně popsat, čím je specifická?

Tuto otázku, čím je naše církev specifická, mně lidé často kladou. Promýšlím ji, ale současně se vždycky obávám, že odpovím příliš zjednodušeně. Přesto se o to pokusím. To první, co nás charakterizuje, je, že jsme křesťané. Tak je to vyjádřeno v základní charakteristice naší církve hned na začátku: „Církev československou husitskou tvoří křesťané…“ Jsme křesťanskou církví a nikoli náboženskou společností. S tím souvisí, že Písmo svaté a tradice jsou prameny naší víry. Z tradice je pro nás určující a inspirující tradice české reformace, zejména osobnost, učení a svědectví Mistra Jana Husa. Jeho jméno máme přímo ve svém názvu. Nepovažujeme se výlučně za jedinou pravou Církev, nýbrž jsme součástí jedné pravé Církve Boží, jejíž hlavou je Ježíš Kristus, jak to vyjádřil Mistr Jan Hus. Historicky vznikla naše církev z hnutí katolického modernismu, který usiloval o vyrovnání se s moderní dobou. Jedním z našich rysů je proto větší otevřenost vůči vědě a moderní společnosti. Naše církev má od svého počátku otevřený charakter a specifický misijní úkol v naší soudobé společnosti. Je to vyjádřeno i v důležité výpovědi Základů víry: „O své církvi věříme, že vznikla Boží milostí, aby do Boží církve byli přivedeni mnozí, kteří by jinak zůstali ztraceni v nevíře a beznaději…“ Není pro dokonalé, ale pro ty, kteří hledají, pochybují a chybují, zápasí o svoji víru.  Současně máme úkol „usilovat o Boží církev“, to znamená utvářet  v místních náboženských obcích společenství víry, lásky a naděje. Z našich bohoslužeb, shromáždění a nejrůznějších setkání i aktivit má dýchat duch Ježíšova evangelia a prostota prvokřesťanského společenství.

V prvních desetiletích naše společenství zaznamenalo enormní nárůst členů. Tato situace byla spojena se specifickými dějinnými a společenskými okolnostmi. Naše republika po I. světové válce hledala novou duchovní identitu. Římskokatolickou církev vnímali lidé jako zdiskreditovaný nástroj habsburské moci a hnutí, které uvnitř této církve usilovalo o její obnovu, nakonec dosáhlo založení nové církve, v duchu reformních nároků své doby. Doba se však změnila, v loňském roce jsme oslavili 90. výročí. Co nabízí naše společenství dnes?

Růst nové křesťanské církve v podmínkách Československého státu v čase náboženské krize byl skutečně neobvyklý. Na druhou stranou byl však menší, než si zakladatelská generace představovala a přála. Dokladem toho jsou neuskutečněné návrhy kostelů koncipované pro tisíce lidí. Církev však začala ve srovnání s nimi stavět kostely menších rozměrů odpovídající reálnému vývoji. Za těch devadesát let prošla naše církev nadějným rozvojem i mnohými těžkostmi, jak jsme si připomínali právě v loňském jubilejním roce. Naše doba je jiná, než ve které působil dr. Karel Farský a další osobnosti zakladatelské generace. Poslání církve však zůstává stejné. Je dáno Pánem církve předávat Kristovo evangelium – životodárné poselství a žít jím. Naše církev byla založena na evangeliu Ježíše Krista, jak je to uvedeno v Provolání z roku 1920. Církev vznikla v čase krize. Tehdy dr. Karel Farský a další osobnosti dokázali reagovat na situaci a ukázali lidem cestu novým tlumočením a prožíváním evangelia. To je úkol i nabídka naší církve také dnes.

Často se poukazuje na skutečnost, že Česká republika patří mezi velmi sekulární země, v nichž náboženství hraje jen okrajovou roli. K prudkému poklesu věřících obyvatel došlo zejména ve druhé polovině 20. století. Cítíme však zároveň, že ateismus není tím pravým termínem, kterým lze deklarovat přesvědčení těchto lidí. Některé formy zbožnosti jednoduše nespadají do zkoumaného paradigmatu „tradičně definované religiozity“. Jak vnímáte osobně tyto skutečnosti?

V souvislosti se vztahem značné části naší společnosti k náboženství se nehovoří ani tak o „ateismu“, jako spíše o „agnosticismu“. Agnosticismus nechává otázku víry v Boha otevřenou a nezodpovězenou. O soudobé religiozitě u nás existují dostupné publikace sociologů náboženství, kteří se tímto jevem podrobně zabývají. Mám na mysli například publikaci Davida Václavíka „Náboženství a moderní česká společnost“ nebo knížku Zdeňka R. Nešpora „Příliš slábi ve víře. Česká ne/religiozita v evropském kontextu“. Obě vyšly v roce 2010. Ačkoliv proces sekularizace poznamenal velmi výrazně naše prostředí, neznamená to v žádném případě konec a zánik náboženství, jak si to někteří naivně představovali. Naopak dochází k návratu či nástupu nového zájmu o náboženství a duchovní rozměr skutečnosti, avšak nejde o církevní formu náboženství. Lidé mají jakousi náboženskou víru a představy, ale neztotožňují se s žádnou konkrétní církví. Zájem o náboženství sám o sobě nepřivede nové lidi do řad církve -  ani naší husitské - automaticky bez oslovujícího misijního působení a trpělivé osobní pastorační činnosti. Je to však možný předpoklad pro oslovení evangeliem. V každém případě je dnes zřejmé, že náboženství ve své pestrosti a křesťanské církve, představující tradiční evropské duchovní hodnoty, jsou součástí naší soudobé pluralitní společnosti.

Řada církví po výsledcích z minulých sčítání, kdy situaci celkově podcenila, přistoupila k osvětě a informuje své členy i případné sympatizanty o důležitosti svědomitého vyplnění kolonky o náboženství ve sčítacím dotazníku, byť je právě tato oblast vyplňována nepovinně. Podnikla i Církev československá husitská nějaké kroky v tomto směru?

V letech 1991 a 2001, kdy u nás proběhlo sčítání, nebyla žádná výrazná aktivita církví v tomto směru podniknuta. V podstatě se jen čekalo, jak výsledky dopadnou. Ekumenická rada církví v České republice k letošnímu sčítání připravila dopis, který je obecně koncipován. Každá z církví má své vlastní aktivity. Velmi činná je v tomto směru pravoslavná církev, ale i další církve to již nepodceňují a své členy informují a připravují. Uvědomujeme si, že církev jako Boží skutečnost je více než čísla a statistiky. Ale v pohledu státu tato čísla hrají významnou roli. Informační kampaň nemá dosud konfrontační povahu, která by se podobala politickému předvolebnímu boji. Vychází se ze shodného předpokladu, že pokles či růst kterékoli církve je úbytkem či růstem celkového počtu křesťanů v naší zemi. Také naše církev husitská přistupuje ke sčítání aktivněji. Byl vytištěn dopis biskupského sboru v České republice, který je předáván a rozesílán členům naší církve a sympatizantům, kteří naši církev mohou podpořit. Nedá se očekávat, že by tato naše aktivita mohla nějakým výrazným způsobem ovlivnit pokles naší členské základny. Je to společensky daný proces, který má více příčin. Přesto tato aktivita má svůj význam. Naše informační aktivita má dva základní důrazy. Tím prvním úkolem je posílit identitu ve vlastní církvi, kdy členství mnohých je velmi neurčité a neuvědomělé. Druhým důrazem je překročit prostředí vlastní církve a pokusit se oslovit sympatizanty. Je možné, aby náboženské vyznání husitské církve uvedli i ti, kteří nejsou přímo jejími členy. Mají třeba k této církvi rodinné vazby v minulosti nebo k ní nacházejí kladný vztah. Každopádně je to jen nabídka a věc osobního svědomí a přesvědčení. V žádném případě nemůže jít o donucení, přemlouvání či skrytou formu proselytismu. Celá informační akce před sčítáním nemá význam sama o sobě. Musí být provázena vědomím významu duchovního budování církve a tím i spojena s modlitbami ze Církev československou husitskou a za všechny křesťany.

Otázky bratru patriarchovi Tomáši Buttovi kladla redaktorka dr. Klára Břeňová

Marie Trtíková publikováno: 21.02.2011 01:36 zobrazeno: 3504x