Biskupská služba podle pravidel církve, přesněji řečeno vstup do této služby, má tři předpoklady a fáze – volbu, ordinaci a uvedení. Prvním je volba, zvolení jednoho z kandidátů, která není výrazem až novodobé demokracie, ale vychází ze zvyklosti staré církve dosvědčené Hippolytem Římským v Apoštolské tradici kol. roku 300 po Kristu: „Za biskupa ať je vysvěcen ten, kdo je zvolen vším lidem (ab omni populo)…“ Druhým je ordinace neboli zřizování, jak je to v naší církvi teologicky pochopeno podle dr. Karla Farského a na základě řádu přijatého na I. sněmu v roce 1924. Třetím je uvedení neboli instalace ordinovaného biskupa v konkrétní diecézi. V tradiční terminologii se užívají pojmy aklamace (volba, souhlas lidu), konsekrace (svěcení) a intronizace (nastolení). V diecézi královéhradecké, brněnské a olomoucké probíhá v současnosti první fáze a tou je volba, respektive výběr kandidátů a rozhovor s nimi.
Vstup do funkce – a platí to i o funkci biskupa – zahrnuje dva nároky, jednak zvládnout a zajistit to, co se očekává, a současně přinést ještě něco nového, vlastního, osobitého. Je tím zjednodušeně řečeno určité pasivní vykonávání úřadu a naopak aktivní výkon funkce. Samotné zajištění základních úkolů a požadavků vyznačených řády církve, konkrétně Řádem duchovenské služby (Část I. § 8), a pracovním rytmem diecéze není malé. Má-li být kvalitně a účinně vykonávána liturgická, pastorační, administrativně-správní činnost, vyžaduje již toto plné nasazení. Současně se od nového biskupa očekává, že přinese něco nového. Nestačí jen vykonávat základní dané povinnosti, ale zase není k prospěchu, kdyby se biskup věnoval novým projektům, nejrůznějším aktivitám i mimo oblast církve a přitom by základní chod diecéze a osobní pastorace nefungovaly. První - „pasivní“ typ klade důraz na službu a druhý - „aktivní“ na charisma. Služba a charisma patří k sobě (1 K 12,4-6). Samotná služba je charisma (Ř 12,7) a charisma bez služby je samoúčelné (1 K 12,7). Charisma jednotlivce má sloužit církvi, diecézi, budování společenství duchovních a laiků.
Základními předpoklady pro funkci biskupa v současné době i v budoucnosti jsou schopnost komunikace, kolegialita a spolupráce.
Komunikace je v současnosti v církvi jedním z klíčových témat. Vyjdeme-li z užití slova i v jiném významu, pak komunikace je silnice, cesta. Spojuje navzájem obce, spojuje navzájem města. Komunikace je uměním, nikoliv jen technikou, je uměním, které vyžaduje pokoru. Důležitým úkolem těch, kteří mají odpovědnost za vedení křesťanských obcí, je posilovat schopnost a ochotu různých křesťanských proudů ke vzájemné komunikaci – a také ke komunikaci „navenek“ (Tomáš Halík: Co je bez chvění, není pevné. Labyrintem světa s vírou a pochybností. Praha 2002, s. 168). Ten, kdo je ve vedení, nemá prosazovat jen svůj vlastní názor a vést monolog, ale má vytvářet prostor pro vzájemný dialog mezi různými názorovými proudy.
Biskup je v církvi centrálním článkem komunikace. Zprostředkovává vzájemnou komunikaci mezi diecézí (jejím orgánem a úřadem) a náboženskými obcemi, mezi diecézí a celkem církve – ústředím a dalšími diecézemi, mezi diecézí a ekumenou a mezi diecézí a veřejností včetně médií a politické reprezentace. Proces komunikace je v současné době velmi komplikovaný a vyznačuje se různými informačními šumy i manipulací. Komunikace není jen předáváním obsahu sdělení, ale je především vztahem. Má nejen věcný, ale především vztahový charakter. Bez dobrých a zdravých vztahů není možná smysluplná komunikace. Biskup má vzájemnou komunikaci v církvi propojovat a posilovat.
S tím souvisí i další předpoklad, kterým je kolegialita (Fp 2,4). Vztah k druhým biskupům a vztah k duchovním, kazatelům a pastoračním pracovníkům uvnitř diecéze ze strany biskupa je podstatný. Třetím předpokladem souvisejícím se dvěma předcházejícími je spolupráce. Tato spolupráce je pro chod diecéze nutná zejména ve vztahu k voleným zástupcům církve (diecéze) i ve vztahu k pracovníkům úřadu diecéze. Tyto spolupracovníky v diecézní radě a v jejím úřadě si nemůže biskup sám vybírat a zvolit. Jmenuje však vikáře jako své nejužší spolupracovníky pro oblast duchovní správy. Přesto by měl být biskup obklopen v diecézních orgánech a úřadu spolehlivými spolupracovníky a kvalitními odborníky, které nová doba bude jistě ve větší míře vyžadovat. Vztah k pracovníkům úřadu diecéze je do určité míry obdobou vztahu volených politických zástupců ve vedoucích funkcích a úředníků ve veřejné správě, od kterých se očekává loajálnost. Zdrojem autority vedoucího je legitimita, odbornost, schopnost budovat mezilidské vztahy a organizační struktury, udržovat komunikaci uvnitř úřadu i mimo něj (Heger V.: Komunikace ve veřejné správě. Grada Publishing a. s. Praha 2012, s. 109).
Farář nese starosti svých náboženských obcí, které spravuje a administruje. Tyto starosti jistě nejsou malé. Ale biskup nese starosti o celek i jednotlivce, jak to vyjadřuje apoštol Pavel: „A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve. Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil?“ (2 K 11,28-29). Biskup nese starosti o všechny náboženské obce své diecéze a podílí se současně na rozhodování o záležitostech celé církve v ústřední radě.
Biskup by měl zvládat krizové a konfliktní situace (2 K 4,8-10). Nově zvolený biskup vstoupí do doby spojené s radikální změnou a přípravou na ekonomickou samostatnost církve v budoucnosti nezávislé na státu. Stát v případě předvídaného nepříznivého ekonomického vývoje, i kdyby chtěl, nebude moci církve takovou měrou jako dříve podporovat, neboť bude řešit své vlastní problémy. Úloha biskupa se bude měnit ve smyslu faktické odpovědnosti za naplňování poslání a zajištění života církve v nových podmínkách, které budou spojeny se společenskými i církevními krizemi a konflikty. Právě proto by měl biskup být především mužem důvěry. Hans Küng v knize „V co věřím rozlišuje“ tři skupiny lidí: První jsou ti, kteří svou důvěru čerpají z náboženské víry. Takto motivovaní lidé bývají ve svém životě schopni mimořádného nasazení a umějí snášet nejrůznější zvraty a krize. To jsou přesvědčení a přesvědčiví věřící. Pak jsou ti, kteří se označují za věřící, ale nemají žádnou důvěru v život. Třetím typem jsou ti, kteří se neoznačují za věřící, a přitom mají důvěru v život (s. 32). V případě biskupa se míní důvěra ve smyslu náboženské a biblické víry - osobního vztahu k Bohu - a jeho duchovní život má být utvářen ze zdrojů Písma svatého, liturgie a modlitby (2 K 4,13; 2 Tm 1,12). Totéž platí samozřejmě v Církvi československé husitské i o ženě, jestliže bude na tuto funkci navrhována a volena.
Tomáš Butta, patriarcha
Marie Trtíková publikováno: 07.03.2013 03:43 zobrazeno: 2719x
Patriarcha
- program |
Diecéze
- Brno |
Facebook