1 Kr 5,15-26 Chrám nerozděluje, ale spojuje

Kázání k výročí Husova sboru v Náměšti nad Oslavou - říjen 2009 Ef 2,11-15; L 21,37-38

Vážený bratře biskupe Petře, emeritní bratře biskupe, vážení hosté, sestry a bratři, pozdravuji vás u příležitosti výročí novodobého kostela – Husova sboru v Náměšti nad Oslavou.
         První generace biskupů a patriarchů přijížděly do náboženských obcí, aby poklepávaly základní kameny a otvíraly nové sbory. Je pozoruhodné, kolik nových sborů v prvních desetiletích po vzniku naší církve bylo postaveno ve městech a obcích. Dnes nejezdíme tak často ke stavbám nově vybudovaným, spíše jsou to výjimky. I když takové příležitosti jsou také, ale jedná se spíše o otevření menších kaplí a modliteben. Zato velmi často jezdíme s bratry biskupy do našich sborů u příležitosti výročí. Naším současným úkolem je o tyto sbory pečovat a usilovat o to, aby se stávaly prostorem pro život společenství žijícího z víry, lásky a naděje. Proto je důležité připomínat a slavit výročí sborů. Uvědomujeme si, že vybudování sboru není samozřejmostí. Je to jednak lidské dílo z velkého nasazení a obětí, ale především je to dílo Boží. Jaký význam má chrám? Co pro nás znamená? Jakou má funkci? K čemu je užitečný? To můžeme poznávat z Bible, z Božího slova.
Dnešní Boží slovo se týká stavby chrámu v době krále Šalomouna. Jeho otec, významný král David postavit chrám nemohl. Vedl neustále bitvy, byl v ohrožení od nepřátel zvnějšku i zevnitř. Doba krále Šalomouna byla jiná. Bůh dal Šalomounovi „odpočinutí“. Tím se nemyslí, aby odpočíval a nic nedělal. Dal mu čas pokoje, který vystřídal čas boje, jako prostor a příležitost. A on tento čas pokoje využil ke stavební činnosti, budování a tvoření. Když je příznivější doba, tak mohou vznikat nové stavby, mohou se budovat a stavět i kostely. Jsou k tomu totiž vhodné podmínky. O to více je cenné, že některé stavby naší církve vznikaly v těžkých podmínkách krize i válečných let. Budování kostelů je přece jen však ukazatelem klidnějších a lepších poměrů. Naopak čas, kdy se kostely ničí nebo nechávají chátrat, prozrazuje něco o charakteru doby. Nedávno jsem navštívil vojenskou kapli, která se buduje. Důstojník k tomu řekl: „Dříve se z kostelů dělala skladiště, nyní my tady z bývalého skladiště budujeme kostel …“
Na našem příběhu ze Starého zákona je zarážející, že se na stavbě podílí pohanský král – týrský král Chíram. Izraelci si tehdy mohli říci: „To je naše stavba, kterou my stavíme. Nechceme, aby se nám někdo z nevěřícího světa do naší stavby jakkoliv zapojoval. Stačíme na to sami. Je to přece náš kostel, naše víra, náš Bůh!“ Ale úplně jinak ke stavbě přistupoval Šalomoun. On přizval ke stavbě pohanského krále z Týru. Na jednu stranu v tom byl praktický důvod. Židé neměli dostatek dřeva. V biblické zemi – v Jeruzalémě byl vždy nedostatek dřeva, nedostatek stromů. V oblasti, kde vládl král Chíram, bylo stromů dost. Dokonce to byly cedry. Pro svoji krásu, mohutnost, stálou zeleň a dlouhověkost byl cedr ve starověkých kulturách Mezopotámie, Egypta i Řecka považován za téměř posvátný strom. Byl symbolem nesmrtelnosti, neboť jeho dřevo platilo za nezničitelné. Jeho stylizované listy tvoří architektonické prvky staveb v Orientu a Středomoří.
Z tohoto dřeva byly části Hospodinova chrámu v Jeruzalémě. Nejsou to totiž stromy Chírama, pohanského vládce, ale Boha, kterému patří vše a od něhož je vše. Jak slyšíme v žalmu: „Hospodinovy stromy se sytí vláhou, libanónské cedry, které on zasadil“ (Ž 104,16). A přece je důležité, že to byl pohanský král z Týru, kdo tyto stromy králi Šalomounovi poskytl. Nebyl to jen obchod. V tom bylo něco mnohem víc. Stromy od pohanského vládce pro chrám jsou výrazem spolupráce. Došlo při tom k uzavření smlouvy pokoje. A tak je zde naznačeno určité spojení židů a pohanů již při stavbě chrámu. Hospodinův chrám není jen pro jeden národ, ale pro všechny národy. V knize proroka Izajáše slyšíme: „Můj dům se bude nazývat domem pro všechny národy“ (Iz 56,7). A Ježíš tento verš cituje (Mt 21,13). Většinou se soustřeďujeme na výpověď o modlitbě. Je správné zdůraznit, že chrám je místem ztišení a modliteb. Ale verš má ještě druhou část „pro všechny národy“. Ježíš učil všechny, kteří přicházeli do chrámu (L 21,37-38). On učil všechny, kteří za ním přicházeli a naslouchali mu i v chrámu přírody pod klenbou nebes. Chrám je univerzální stavba, která má lidi sjednocovat, ne rozdělovat.
Ale lidské chrámy byly vždycky poznamenány rozdělením na různé části, zdmi, mřížemi, a tím byli odděleni od sebe i lidé. Jeruzalémský chrám byl takto členěn a rozdělen. Na nádvoří byla zeď, která rozdělovala chrám na dvě části. Na jedné straně se shromažďovali židé a na druhé pohané. A tak Ježíš provedl stavební úpravu. Tato stavební úprava spočívala v tom, že odstranil zeď (Ef 2,14). Odboural přepážku, odstranil příčku, která nebyla nosná. Měl k tomu, obrazně řečeno, „povolení z nejvyššího stavebního úřadu“. Jeho stavební úprava byla učiněna proto, aby lidé měli k sobě blíž. A to dokonce i ti, kteří si jinak byli velmi vzdálení. Židé a pohané, tedy věřící a nevěřící nebo přesněji hledající. Kostel je místem, kam mohou vstoupit mnozí a mají mít k sobě blízko. Reformace, jejíž den si dnes připomínáme, odstranila zeď mezi kněžími a laiky. Všichni tvoří jeden lid. Chrám nemá rozdělovat, ale spojovat. I tento sbor v Náměšti byl vybudován, ne aby odděloval, ale aby spojoval. Aby poskytoval prostor pro mnohé, kdo hledají cestu k Bohu.
Tím, kdo nás lidi chce sjednocovat, je sám Ježíš Kristus. Chce odstraňovat překážky, zdi, bariéry. První zdi dané politickým rozdělením světa a Evropy byly řadu desetiletí neproniknutelné a viditelné. Mnohé z nich byly již díky Bohu odstraněny. Ale neviditelné zdi přesto existují dál. A ty také chce Ježíš odstranit. On má moc svým Duchem spojovat lidi z různých generací, různých názorů a různých tradic. „On dvojí spojil v jedno … V něm je náš mír.“

Sestry a bratři,
Šalomounův chrám byl vyzdoben vzácným dřevem, jak dokládá příběh o týrském králi. Naše sbory jsou mnohem jednodušší a prostší oproti Šalomounem vybudovanému chrámu. V našich sborech je také dřevo velmi vzácné, dokonce je to to nejvzácnější a nejdražší. Tím je, obrazně řečeno, dřevo Kristova kříže. Je to znamení pokoje a lidské vzájemnosti. Ať tento pokoj, který přináší Kristus, naplňuje tento prostor a srdce těch, kteří sem přicházejí a budou přicházet. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 24.11.2009 08:46 zobrazeno: 3242x