K 97. výročí vzniku Církve československé husitské

12.12.2016

V roce 2017 si připomínáme 97. výročí od utvoření samostatné novodobé křesťanské církve, která byla vyhlášena v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze v lednu roku 1920 jako „Církev československá“. Název byl v roce 1971 rozšířen o „husitská“. Běžně je dnes naše církev označována jako církev husitská. Ukazuje se, že, jak Mistr Jan Hus – jeho víra, zbožnost a učení, tak ale i středověké husitství, nazývané jako utrakvismus či církev podobojí jsou pro naši církev v mnohém inspirující významnou tradicí.

Ačkoliv duchovně navazujeme na českou reformaci v její pestrosti i společných důrazech, historicky naše církev vznikla z hnutí katolického modernismu. Touto skutečností a dějinnými souvislostmi vzniku jsme se hlouběji zabývali při 90. výročí zrodu naší církve v roce 2010 (viz publikace 90 let Církve československé husitské).

Nyní se přibližuje 100. výročí naší církve, které vybízí k hlubší analýze identity, motivů zrodu i jejího poslání. Naše církev není protestantskou církví ve smyslu svého původu, ale vznikla z Římskokatolické církve, respektive z obrodného hnutí katolického modernismu usilující o reformy vzhledem k nové moderní době. Modernismus jako evropské hnutí se vyznačovalo rozmanitostí, ale jeho společným rysem byla snaha znovu propojit život a kulturu Římskokatolické církve se soudobým světem, a odstranit tak oddělení, ke kterému docházelo od 17. století. Vůči modernismu existoval dlouho v Římskokatolické církvi zamítavý a ostražitý postoj, avšak přesto tato církev prošla později zřetelnými reformami spojenými s 2. vatikánským koncilem. Mezi snahami modernistů a mezi 2. vatikánským koncilem, který reagoval na novou dobu, bývá viděna i některými katolickými církevními historiky určitá spojitost. V čase, kdy vznikla naše církev, nebylo možné reformní požadavky prosadit oficiální cestou. Modernističtí kněží, respektive jejich radikální část se proto rozhodla pro založení nové samostatné křesťanské církve. Buď měli možnost setrvat v Římskokatolické církvi určované duchem Tridentu a rezignovat na reformní snahy anebo se tyto požadavky pokusit uskutečnit, ale za cenu opuštění Římskokatolické církve. Jejich rozhodování určitě nebylo snadné. Rozhodli se pro to druhé.

Je zde zajímavá vzdálená paralela mezi středověkým husitstvím a mezi vznikem naší církve z modernistického proudu. Jednalo se nejprve o hnutí, jak v případě českého středověkého reformního úsilí, tak také v případě modernismu. Ani jedno ani druhé nenalezlo tehdy vstřícnou odezvu a přijetí uvnitř oficiální struktury tehdejší církve. V prvním případě vznikla česká církev podobojí – církev utrakvistická, která sice byla do značné míry závislá na římské církvi po stránce svátostné, ale nikoli organizačně. Měla svoji vlastní církevní správu na Římu nezávislou a specifickou nauku a liturgii. Z ní se pak ještě vydělila samostatná Jednota bratrská. Po pěti stech letech od roku 1420 v roce 1920 dochází ke vzniku Církve československé (husitské). Z původně projevujícího se hnutí se tvoří uskupením radikálních modernistů nová církev. Nešlo o politické, národní, kulturní či sociální hnutí – jakkoli mohly být tyto motivy spolupřítomny, ale šlo předně o vznik církve. Jak husitství, tak také modernismus byly hnutími náboženskými, duchovními, křesťanskými, které vyústily v církev a její alternativní organizační podobu. V obojím hnutí šlo především o Ježíše Krista a jeho evangelium a o Boží církev, která má i svoji viditelnou organizovanou podobu.

Roku 2020 bude předcházet ještě rok 2018 jako výročí samostatného státu. Rok 1918 byl politickým a společenským předpokladem vzniku Církve československé (husitské). Jistě humanitní a demokratické hodnoty sehrály určitou roli a jsou inspirující, přesto v případě Církve československé husitské jde o hlubší duchovní kořeny a motivy než je vazba na stát a podporu politické demokratické reprezentace.

Naše identita církve je především křesťanská, ve smyslu obecně křesťanská. Současně je i specifická. Je určována tradicí starokřesťanskou, ale i reformační husitskou a novodobou modernistickou. Výročí jsou příhodným časovým prostorem tuto svébytnost více rozpoznávat, znovu si ji hlouběji uvědomovat a naplňovat především Ježíšem Kristem dané poslání na cestě vedoucí blíž směrem k horizontu Božího království.

Tomáš Butta

patriarcha

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 03.01.2017 04:07 zobrazeno: 1676x