Poezie nebo modlitba? (2) Básnické sbírky Olgy Nytrové

Poezie, nebo modlitba?

Malá úvaha – pokračování

Nytrová Olga: Mince duše v úplňku

Nakladatelství Blahoslav, Praha 2007

Ilustrace Michael Štojdl

Nytrová Olga:  Ty už nepřebýváš v lidském těle aneb Okno očekávání

Nakladatelství Blahoslav, Praha 2010

Ilustrace Tomáš Rafl

Pokračuji v malé úvaze o vlivu víry na poezii. Přiznám se při této příležitosti hned na počátku, že se stavím poněkud ostražitě k poezii, která prvoplánově vyznává především autorovu víru a předkládá ji téměř jako stigmata. Vysvětlím proč. Dostalo se mi do rukou už hodně básní, kterým nelze vytknout zjevnou až dojemnou upřímnost, ovšem chybí tam ona neuchopitelná jiskra, která činí z výpovědi upřímné výpověď jedinečnou, mimořádnou a strhující. Přitom se nebráním povědět, že skutečná poezie je svým způsobem také modlitba. Verš čirý a pravdivý jako by byl „vdechnutý“.  A vlastně – co o tom víme? Vždyť i toto je jedno velké tajemství…

Četla jsem před časem eseje Olgy Nytrové nazvané Každý den může mít křídla a spatřovala jsem v autorce především, kultivovanou myslitelku. Dokáže živě a přesvědčivě mluvit o ctnostech, stejně jako o smyslu života, o nutnosti důvěry apod. Ačkoli bylo znát, že její úvahy vycházejí z náboženského přesvědčení, byly natolik přesvědčivé a především pravdivé, že s nimi může souhlasit i ateista. Neboť Olga Nytrová se naprosto spontánně obrací ke všem lidem.

S jistým zpožděním se mi dostaly do rukou její dvě básnické sbírky: Mince duše v úplňku a druhá s názvem Ty už nepřebýváš v lidském těle aneb Okno očekávání.

První z nich zcela vystihuje citát Zdeňka Rotrekla, ve sbírce rovněž uvedený: „Duše pokojných /učte nás být syny pokoje.“ Čtu a vnímám ten tichý soulad, není tu nic vtloukaného do hlavy. Je to přirozené souznění a zároveň velké rozpětí. V Rodinných diagonálách čtu verše o mamince, tátovi – vzpomínky i loučení. Vzápětí jsem si uvědomila, že podobné vyznání lásky k nejbližším jsem četla nedávno v básnické sbírce Kamene, kterou mi věnovala má slovenská přítelkyně – básnířka Marta Hlušíková. Zarazilo mne, když mi po čase poslala doslova děsivou recenzi, v níž byla mladou recenzistkou obviněna z kýče a sentimentu, bylo jí upřeno označení básnířka, neboť tento svět přeje rodinným dramatům, nikoli „sentimentálním vzdechům“. 

Ale vrátím se ke sbírce Olgy Nytrové. Její básně nejsou v žádném případě sentimentální. Nesou v sobě dramatické napětí. Je v nich také hořká životní zkušenost – třeba ztráta babičky po rozvodu rodičů. Ani maminka není ta nerudovsky či seifertovsky prostá žena s kytičkou fialek v chladnoucí dlani. Je vnímána jako člověk, který neměl vždycky na všechno sílu. Olga Nytrová má mimořádnou empatii pro lidi „nesvaté“, chybující.

Tato básnická sbírka je zároveň průvodkyní jedinečné lidské cesty, jejíž mezníky autorka označila jako Rozpoznávání , jindy Proměny. Nic není předem dané, o všechno – vlastně i o víru se musí usilovat. Nytrová ví, že jsou mezi námi lidé slepí a hluší. Ví, že „Je tolik obav / v nichž nezmlkají otazníky.“ Ze zkušenosti už poznala, že „Strach a bázeň / vnímají lidé čistého srdce / Neomalení a zpovykaní se tváří neohroženě.“

Obracím pomalu stránky a čtu velmi silné verše, které smutně konstatují, že „Jsou vykotlané / existence / které urážejí /Pravdu / a Bohu za dary vracejí  / pouhé splašky.“ V jiné básni píše: „Dar bytí ve světě / je někdy k zblití… Karikatury vztahů na nás civí.“

Zejména verše z cyklu Léčebna duše mají blízko k poezii, jež  téměř geometricky přesně zachycuje současnou společnost. Ani Nytrová se neubrání dělení na oni a my. Není vždy snadné poznat, zda jisté verše vyvolal smutek nebo hněv. Otevřeně mluví o bezduchém konzumentství, jindy „ Zvysoka kašlem na hřivny / a radši sáhnem  po umělém ráji / alkoholu nebo drogy“. Její verše jsou místy nekonvenčně drsné, bez opatrnických eufemismů.

Stejně jako Markéta Hlasivcová, také Olga Nytrová nepodlehla snaze být tzv. in tím, že bude teatrálně zobrazovat neúctu k životu, omlouvat chamtivost, relativizovat zlo v jakékoli podobě, i v té největší, třebaže zákony lidskými nepostižitelné: lhostejnosti ke zlu. Ale dokáže si chránit i svá „Křídla úžasu.“

Celá sbírka naznačuje, že autorka inklinuje ke shodě s lidmi.   

Jsem mile překvapená moderním výrazem tam, kde jsem očekávala spíše klasickou strukturu verše prověřenou léty. Poezie Olgy Nytrové je zduchovnělá, básnířka rozmlouvá se svým Pánem, ano, je zde přítomen Duch svatý, najdeme i verše o slitovné lásce, ale není to ohlas cizích promluv. Básnířka má mimořádný cit pro strhující metaforu: „Tajemno / pase v liliích.“

Sympatické jsou mi i Přátelské variace, básně věnované přátelům a osobám blízkým, protože vnímám, že těm lidem přinášejí osobní radost.

Knihu jsem dočetla a věřím jí.

Druhá básnická sbírka Ty už nepřebýváš v lidském těle… je víc metaforická, víc se v ní objevuje Slovo jako jedinečný fenomén. Básně jsou kratší, některé připomínají sentence, jiná jsou sevřená jako životní motto. Báseň Lpím na Slově celou sbírku výstižně charakterizuje: „Ticho vládne / křídly slov/ a srdce slov /tepe tajemstvím vesmíru.“

Nalézáme tady intenzivnější duchovní atmosféru, což přináší i výrazy jako odpouštění, kajícnost, pokora, pokušení. Nelze se jim vyhnout, protože autorka je v tom, co sdělují, hluboce ponořená. Najednou překvapí břit: „Jak obtížný je Bůh“, což paradoxně vnímám jako osobní drama jednotlivce, který není okoralý ani cynický, která prožívá svůj nezastupitelný a nepřenosný zápas s andělem. Ano, i o tom autorka ví. Také o temnotách, které není radno probouzet.

Ve sbírce je méně pozemského, vnímám ale krůpěje vody, hřbet vln i tekuté světlo… spíše  se tady zmiňuje kosmos, vesmír, ovšem jako boží tajemství, jako nesmírnost, kterou upíjíme vlastní duší. Opět se ve sbírce nacházejí básně výrazně akcentované, věnované umělcům autorce blízkým, například Janu Zahradníčkovi, Milanu Balabánovi, Ladislavu Hejdánkovi. Autorčiny představy jsou svébytné, odvážné a nečekané: „Zralé víno života / chutná po sokratovské moudrosti / Na babickou metodu hledání pravdy / v ulicích Athén / navazuje Ježíšův dar spásné lásky“.

Slovo dar se ve zmíněné sbírce objevuje častěji. S vroucností i s odpovědností. Nechci mluvit o logocentrismu, přesto je tento výraz červenou nití, která sbírku provází. Vždyť: „Dostáváme tolik darů / že je člověk sotva unese.“ Je pak samozřejmé, že darem je vnímáno i umění, respektive dar tvořivosti. Snadno by za této situace kdekdo sklouzl do adorovaní tvorby, včetně vlastní. Ovšem Olga Nytrová ví, že dar tvořit je velice bolavý a zraňující, může jít až o sebezničující proces, neboť „Přiblížit pravdu a krásu  / bolí až k smrti / je to dotyk kosmického vyzařování….“

Básnířka v této sbírce spíše rozmlouvá o věcech tajemně blízkých, lyrický subjekt se skrývá za slovy, za metaforami, které jsou výmluvné, ale také křehké. Nevytváří nová slova, ale starým přisuzuje další možnosti. Typická je preciznost vyjadřování. I připomínaný dar je autorčiným vyjádřením Boží nesmírnosti.

Otevřenost v poezii si tato básnířka nikdy nespojuje s rozebíráním osobní intimity, osobního tajemství, což je bohužel tak častou smutnou skutečností v současné poezii. Otevřenost není obnažování, což autorka ví a ctí.

Jen v jediné věci dovolí pootevřít svou střeženou komnatu.   Upřímně přiznává: „Jsem sama sebou když píšu básně“ a v jiné básni to ještě zopakuje „Plně sama sebou  / jsem ve verších.“

Pořád zůstává ve vzduchu otevřená otázka: Je poezie Olgy Nytrové oslavou její víry v Boha, nebo je to prýštící pramen daru tvoření? Myslím, že takto se ptát je poněkud zcestné. Autor tvoří především ze svého nitra. Z toho, čím žije, co je mu blízké a co ho také v životě podpírá. Kdo čte její verše bez předsudků, musí přiznat, že v díle této básnířky nacházíme obavu o lidi, která jde ruku v ruce s jejím vyznáním. Nelze věřit ve všeodpouštějící boží Lásku a nosit v sobě nenávist, závist či lhostejnost. Pak by to všechno byla lež. A na tu jsme citlivější než seismograf.  

Zanechme spekulace. Mnohem důležitější je nechat na sebe ty verše působit. A to dokonce i tehdy, kdy čtenář nesdílí stejně hlubokou víru. Ptát se: báseň nebo modlitba může jen ten, kdo nedošel dál než k rýmování. Básník Vladimír Holan říká, že od skici k dílu se jde po kolenou. Každý tvor, kterému bylo dáno tvořit, se ve skutečnosti vždycky svým způsobem modlí.

Milena Fucimanová

Václav Drašnar publikováno: 09.08.2016 10:35 zobrazeno: 1488x