Dopis ke svatodušním svátkům 2009

„Na služebníky své a služebnice své sešlu svého Ducha…“

                                                                                  Sk 2,18

Sestry a bratři,

letnice jsou významným svátkem a slavností církve. O letnicích v Jeruzalémě vzniká v pravém slova smyslu křesťanská církev, i když se utvářela církev ve společenství učedníků kolem Ježíše již během jeho pozemského života. Přesto bez velikonočních událostí – smrti, vzkříšení a oslavení Krista, ale také bez letnic - seslání Ducha svatého by křesťanská církev nevznikla a nerozvinula svůj život. Duch je životem a silou církve všech dob od jejího počátku až po současnost.

Událost letnic zaznamenal evangelista Lukáš na začátku svého spisu s názvem Skutky apoštolů ve 2. kapitole. O letnicích je představen apoštol Petr jako veliký kazatel. „Tu vystoupil Petr, pozvedl hlas, oslovil je“ (v. 14). Byl schopen oslovit mohutný zástup a zasáhnout srdce jednotlivých posluchačů. Byl původně prostým rybářem a přesto mělo jeho slovo váhu a účinnost, neboť se stal Ježíšovým svědkem naplněným Božím Duchem. Jaký je to kontrast – Petr před letnicemi a nyní! Dříve byl Petr spolu s ostatními učedníky skryt za zavřenými dveřmi, ukrýval se v místnosti jeruzalémského domu (J 20,19). A náhle se nebojí veřejně vystoupit. Petr mluvil k obyvatelům Jeruzaléma – k těm, kteří Ježíše odmítli, zavrhli, potupili. Přesto nemá strach veřejně vystoupit. O letnicích vystupuje církev jako společenství učedníků z tajného úkrytu. Evangelium je zveřejněno světu a proniká do něho.

Církev někdy bývá ukrytá jako učedníci v jeruzalémském domě. Letnice jsou připomínkou, že Ježíšovo poselství má být zveřejněno. Máme někteří špatné zkušenosti z minulé doby, kdy bylo nežádoucí křesťanskou víru zveřejňovat, ale máme také špatné zkušenosti z přítomné doby, kdy se setkáváme s lhostejností, s nepochopením, s námitkami, se skrytým úsměškem. Ježíšovo poselství je ukryto v našem nitru, ale k nikomu dalšímu se nedostane. K tomu, aby evangelium bylo i dnes zveřejněno, potřebujeme odvahu. Odvaha neznamená drzost ani vtíravost, ale schopnost vyjádřit své přesvědčení. Bůh nám nedal ducha bázlivosti, ale síly, lásky a rozvahy (2 Tm 1,7). Tuto odvahu a sílu dává právě Duch, jako ji dal Petrovi, který živým slovem oslovil jeruzalémské a poutníky z mnoha národů.

Na seslání Ducha svatého připravoval Ježíš své učedníky. Mluvil několikrát o tom, že po jeho ukřižování, vzkříšení a oslavení dostanou dar Ducha svatého. Toto zaslíbení je obsaženo ve výrocích v Janově evangeliu (J 14,16-17.26; 15,26; 16,13-14). Otec dává učedníkům na Ježíšovu přímluvu Ducha pravdy. Tento dar Ducha je předpovídán nejen samotným Ježíšem, ale již ve Starém zákoně. Je tomu tak u proroka Joele, kterého apoštol Petr cituje ve svém kázání. „A stane se v oněch dnech, že sešlu svého ducha na všechny lidi …“ (Jl 3,1-2; Sk 2,17). Duch Boží jako dar zvláštní životní moudrosti a poznání není jen výsadou mimořádných osobností, ale všech. Duch jako vhled do Boží pravdy nemá mít jen někdo, ale každý věřící. Dar Ducha nečiní rozdílu. U proroka Joele je řečeno, že Duch bude vylit na muže i ženy. Většinou byly duchovní záležitosti vyhrazeny jen mužům. Byly - i dnes někdy bývají - chápány jako jejich výsada. Ale Duch je dán i ženám. Proto mají své důležité místo a úkoly v křesťanské církvi. Duch nečiní rozdílu ani ve věku. Je slíben „mládencům i starcům“. Člověk v každém věku potřebuje duchovní dar, aby ve svém životě jako věřící obstál. - Mladý člověk žije většinou přítomností a starší člověk zase minulostí. Duch Boží vede k poznání budoucnosti. Proto se hovoří o daru proroctví. Proroctví znamená vhled do Boží pravdy, do Boží budoucnosti. Proroctví lidé mohou rozumět tak, že jde o hádání a předvídání úspěchu nebo naopak neblahých skutečností. Ale v případě biblického proroctví jde o něco zcela jiného. Jedná se o vhled do Boží skutečnosti, do skutečnosti, kterou nám, svým učedníkům, připravil Kristus, a ta je dobrá (1 K 2,9-13).

A ještě jeden projev Ducha je třeba zdůraznit, promýšlet a zakoušet o svatodušních svátcích. A to je, že Duch vede k jednotě. Jsou mnozí duchové, ale jen jeden Duch svatý (Ef 4,4). A tento Duch má moc sjednocovat učedníky. V příběhu letnic nesmíme přeslechnout: „všichni byli shromážděni na jednom místě“ (Sk 2,1). Nemusíme nutně vidět letniční div ve velikém hukotu a zářivých plamenech, ale v tom, že jsou lidé schopni se setkat. Církev tvoří od počátku viditelné shromáždění. Učedníci byli shromážděním na jednom místě. Církev, to jsou konkrétní lidé na konkrétním místě. Učedníci před tím byli rozptýleni, i rozhádaní, kdo je mezi nimi nejvýznamnější, ale o letnicích se setkávají, sjednocují se, jsou spolu, vytvářejí skutečné společenství. Jen Duch může překlenout všechny naše rozdíly a utvářet z nás živé společenství Kristova lidu.

Sestry a bratři, letnice si nepřipomínáme podle biblického svědectví proto, abychom prožívali zklamání, jak tehdy mocně působil Duch a jak nyní někdy pociťujeme jeho vyvanutí a působení spíše jiných duchů. Připomínáme toto svědectví a slavíme tento svátek Ducha svatého proto, abychom po něm toužili, prosili o něho a počítali s jeho přítomností v církvi i ve svém osobním životě víry.

                                                                                                  Tomáš Butta

                                                         patriarcha Církve československé husitské

Tomáš Butta

Helena Bastlová publikováno: 23.07.2009 04:02 zobrazeno: 3383x