Ježíš Kristus v našem středu Mt 18,18-20

Kázání ve Vlašimi - září 2011

Sestry a bratři,

         při této slavnosti Husova sboru ve Vlašimi zaznívá Ježíšův výrok z Matoušova evangelia: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Je to biblický text, který se čte tuto neděli. Tento Ježíšův výrok je navíc podle Hesel Jednoty bratrské veršem pro celý měsíc září. A toto slovo je také známé z naší každonedělní Liturgie podle dr. Karla Farského. Zaznívá jako slavnostní zvolání a vyznání Kristovy přítomnosti v tajemství večeře Páně slavené společenstvím sester a bratří: „Kristus vprostřed nás!“ Ježíš Kristus je v našem středu.

         Jistě je tento výrok spojen se závěrem Matoušova evangelia, kdy Ježíš své učedníky povzbuzuje v jejich poslání a říká: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“ (28,20). Také souzní s výrokem z Lukášova evangelia: „Vždyť království Boží je mezi vámi“ (L 17,21). Tím se myslí, že kde je Ježíš přítomen, tam se hodnoty Božího království stávají skutečností již nyní. Ale co nás musí v tomto výroku překvapit, je to, o jak malém společenství, vztahové skupině se tu mluví – „dva nebo tři“. Aby se něco prosadilo jako významné, pak se to musí projevovat i v množství stoupenců a v podpoře davu. Ještě větší překvapení a paradox je, že výrok o společenství dvou nebo tří je zahrnut do oddílu, který je nadepsán „O moci církve“. Jaká je to ale síla? Jaká je to moc? Vždyť dva nebo tři mohou být snadno přehlédnutelní a označeni jako bezvýznamní. Ta moc, o které Ježíš mluví, se projevuje ve shodě dvou nebo tří a pak také v modlitbě: „Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoliv věc, můj nebeský Otec jim to učiní.“ Shoda dvou nebo tří už je malým zázrakem a modlitba dvou je již společná modlitba. Malé společenství je navíc součástí mnohem většího společenství učedníků. Ježíš říká „dva z vás“. Ale co je podstatné, že je to společenství v Ježíšově jménu a že on sám je uprostřed. On je jeho středem. Střed je nejen to, co je zcela viditelně umístěno v centru prostoru. Jeden předmět stojí uprostřed kolem něho rozmístěných jiných předmětů. Není to jen bod, ke kterému je stejná vzdálenost od všech ostatních míst. Boha nelze takto prostorově umístit. I když kostely se stavěly zpravidla ve středu města. I jeruzalémský chrám byl ve středu Jeruzaléma (Ž 116,19). Ale Bůh je duch, jehož obvod je všude a střed nikde. Střed znamená to, co je nejdůležitější, nejpodstatnější, co je v jádru všeho. A tímto středem je Ježíš, který jako Učitel je uprostřed kruhu svých učedníků, který přichází jako Vzkříšený a je ve středu společenství jeruzalémského večeřadla (J 20,19). Ježíš je uprostřed, je středem. To znamená, že má být i dnes v církvi středem našeho myšlení. Jeho slova mají vnitřně usměrňovat naše myšlenky, plány a představy. To znamená, že má být Ježíš také středem našeho jednání a snažení. Musíme být obezřetní, aby se do tohoto středu nedostalo něco jiného nebo se tam nedostal někdo jiný a Ježíš se tak neocitl někde úplně na okraji našeho života nebo dokonce někam nezmizel. Pak by společenství učedníků, i kdyby bylo kdovíjak početné, ztratilo toto zaslíbení, že kde jsou shromážděni věřící lidé v jeho jménu, tam je on uprostřed nich. Jeden současný myslitel řekl: „Dospěl jsem již do 3. třetiny svého života, proto bych se chtěl soustředit na to podstatné.“ A Jan Ámos Komenský mluvil o tom „jednom potřebném“, kterým je ztišení se a naslouchání Ježíšovu slovu.

         Otevíráme-li poslední knihu Bible – Zjevení Janovo, tak se před námi otvírá obraz nebeského města, věčného Jeruzaléma. Ale co je zvláštní na tom nebeském městě, je zjištění, že tam není žádný chrám, žádný kostel ani kaplička, žádná zvlášť posvátná stavba. Pisatel knihy Zjevení apoštol Jan říká: „Chrám jsem v něm nespatřil“ (21,22). Když mu byl umožněn tento zvláštní pohled do budoucnosti průzorem zjevení, pak si možná říkal: „Jaký v nebeském světě bude chrám? Jak asi bude vypadat? Jistě bude velkolepý.“ Ale on tam žádný neviděl. Uvádí však, že chrámem toho města je Bůh sám a Beránek – tedy obětovaný a vzkříšený Kristus. Je to bezprostřední bohoslužby bez chrámových zdí, bez uzavřených dveří a mříží, bez omezení, která lidmi postavené chrámy vytvářejí, aby si otisk Boží posvátnosti přivlastnili jenom pro sebe. Tato bezprostřední bohoslužba je shoda a jednota všech. Je spojena se společnou modlitbou a oslavou, které nebude bránit žádné rozdělení. My však žijeme v tomto světě, zde na zemi, kde jsou nejrůznější chrámy, stavby chránící bedlivě své posvátno pro určitou skupinu lidí, větší či menší. Přesto i naše služba Bohu má mít odlesk z té vize nebeské bezprostřední bohoslužby, to znamená otevřenost pro druhé. Jak se ukazuje, téma víry je mnohem složitější, než abychom lidi jednoznačně rozlišovali na věřící a nevěřící. Každý o svou víru musíme do poslední chvíle zápasit. Není ničím daným a samozřejmým. Žádný věřící není úplně věřící a žádný nevěřící není úplně nevěřící. Církev dneška má být církví otevřenou. Ale touto otevřeností se myslí mít otevřený sluch pro slovo Krista a otevřenost našeho srdce jeho lásce, která je schopná pojmout i ty druhé i ty odlišné. Bezprostřední bohoslužba bez chrámu je velká budoucí vize, ale neznamená to zanedbávat naše chrámové stavby a nepečovat o ně, nechránit kulturní dědictví. To určitě ne. Vždyť náš vztah k Bohu se projevuje zcela konkrétními projevy a činy. Bůh sice hledí k srdci, ale lidé vidí, co mají před očima. A kostel a jeho stav je takovým viditelným svědectvím o společenství, o lidech, kteří se v něm scházejí. Kostel je pozvání k tajemství a hloubce našeho života. Má být otevřeným prostorem směrem k Bohu i k lidem. I tento chrám je takovým pozváním pro mnohé. Je domovem společenství učedníků, kteří zde žijí pod zaslíbením Krista: „Tam, kde se shromáždí dva nebo tři ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich.“ Děkujeme dnes za tento sbor, za místo a prostor zakoušení posvátnosti a úcty vůči tomu, který byl, který je a který bude. Amen.

TomአButta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 07.09.2011 10:56 zobrazeno: 3208x