Mt 13,52 Nové i staré z Božího bohatství

Sestry a bratři,

         pro tuto příležitost jsem zvolil pro kázání výrok Ježíše o znalci tóry, který se stal jeho učedníkem. Je přirovnán k hospodáři – správci domu, který ze svého majetku vynáší a rozděluje „staré“ a „nové“. „Zákoník, který se stal učedníkem“ – to bývá pochopeno jako narážka na evangelistu Matouše. Matouš byl vychován v židovství a stal se učedníkem Ježíše Krista. Ve svém spise často odkazuje na Starý zákon a dokládá Ježíšovy činy citacemi a zaslíbeními. Podobně i apoštol Pavel byl vyučen v židovském zákoně, ale později se stal apoštolem a šiřitelem Ježíšova učení (Sk 22,3). Ve svém výroku mluví Ježíš o „starém“ a „novém“. Co tím „starým“ myslí? A co je to „nové“? Odpověď můžeme hledat ve více rovinách. Chtěl bych uvést tři roviny možného porozumění. První rovinou je, že tím „starým“ je míněn Starý zákon a židovství, a tím „novým“ sám Ježíš Kristus a jeho evangelium - tedy Nový zákon. Starý zákon má nepominutelnou hodnotu. Ježíš nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5,17). Starý zákon nelze vyřadit z křesťanské Bible. Naopak jako křesťané máme více a hlouběji poznávat starozákonní bohatství a jedinečnost židovské tradice a náboženství. To „nové“ je evangelium. Máme poznávat to, co je skutečně nové, zvláštní a mimořádné. A tím je osvobozující evangelium milosti, které máme vírou přijímat. Znamená to zcela novou skutečnost nového života, být novým stvořením v Kristu“ (2K 5,17) a chodit v novosti života“ (srov. Ř 6,4; Tt 3,5)

       Druhou rovinou výkladu je „staré“ a „nové“ v křesťanství. Ke křesťanství patří bohatá starobylá tradice – církevních otců, učitelů a reformátorů. V této staré tradici je nesmírný poklad, svědectví o cestě k Bohu a s Bohem jednotlivých osobností a svědků víry. Současně nelze rezignovat na úkol nově podávat evangelium. Křesťanství se ocitá vždy v nové době a zcela neznámé situaci, s níž se musí vyrovnávat. V tom je patrná pestrost ekumeny, že některé církve zdůrazňují více starobylost tradice  a jiné hledají nové cesty. Ježíš mluví o „starém“ i „novém“ předávaném z Božího pokladu a bohatství.

         Třetí rovina se dotýká naší vlastní církve. Abychom nebyli cizinci ve své vlastní tradici, musíme se zabývat i tím „starým“, minulostí, tradicí vlastní církve. Znát životní příběhy a díla těch, kteří vlastní tradici naší církve formovali – jejich myšlení a zbožnost, na které navazujeme. Ale současně křesťanství potřebuje nové osobnosti svědků, teologů, misionářů. Nelze jen formálně opakovat slova postav minulosti a schovávat za ně svou prázdnotu. Oni také žili v jiné době než žijeme my. K tomu bohatství starého, starobylého bychom měli přidat také něco nového, co dýchá přítomností či dokonce budoucností. Jako bychom měli někdy strach z nového. Naše církev vznikla z motivů vyjádřit křesťanskou víru v nové době. Ale pak v dějinách zlomu a změnách jsme se začali orientovat více na to staré, na tradici. Bylo to zřejmě správné a pochopitelné. Jenomže Boží království je naprostá novost. „Hle, všechno činím nové“ (Zj 21,5). Ježíšovo slovo nás má v církvi vést k tomuto postoji: Vážit si starého, osvědčeného, spolehlivého a současně se nebát něčeho nového. Samozřejmě ne „nového“ za každou cenu. V podobenství se před námi otevírá obraz, jak hospodář vynáší ze svého majetku staré i nové. Objeví se netušené bohatství. Je to podobné jako když se vyklízí půda či sklep na faře. Co všechno se tam může objevit ?! Jenže ne všechno, co je staré, je skutečně hodnotné. Ano, může se najít mezi starožitnostmi skutečný skvost, ale na druhé straně i harampádí a veteš, které již dávno dosloužilo. A současně něco nového může být naopak povrchni a poplatné jen přítomné chvíli, bez zvláštní hodnoty. To „staré“ i „nové“ má vycházet především z Ježíše. Jím má být všechno poměřováno. V Kristu poznáváme skutečné hodnoty, ať již staré nebo nové. To, co bylo, drželo se jako dobré a přetrvává do naší současnosti, i to, co se teprve tvoří, co bude a přijde.

         Sestry a bratři, Bůh nás chce obdarovávat bohatstvím starým i novým. Máme Písmo – poklad Starého i Nového zákona. Máme křesťanskou obecnou tradici - dávné svědky víry i myslitele a svědky v současnosti. Máme vlastní tradici církve, v níž žijeme s Kristem a v níž můžeme konat svou službu. Máme hledat a usilovat o vyjádření své víry v přítomnosti. Máme uhájit svoji „starou víru“, ale současně jít v důvěře novou cestou. Všimněme si, že to „nové“ je Ježíšem uvedeno na prvním místě a to „staré“ až na místě druhém. Ať nás Bůh vede svou moudrostí a svým Duchem při studiu Písma, abychom poznávali z Božího pokladu hodnoty nové a i staré a dokázali je předávat druhým. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 04.11.2011 10:31 zobrazeno: 3023x