Moudrost srdce znamená i moudrost řeči

Kázání v úvodu jednání ústřední rady CČSH – 13. 1. 2007

Sestry a bratři, zvolil jsem pro úvodní bohoslužbu slova před dnešním nelehkým jednáním ústřední rady čtení z listu Jakubova. Když apoštol Jakub hovoří o vyučování, má na mysli – vyučování přikázáním Páně. V novozákonních sborech byla taková praxe, že se křesťané vyučovali navzájem. Jak je tento požadavek vysloven v listě Koloským: „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství. Navzájem se učte…“ (3,16). Přesto k vyučování slovu Páně je potřebné povolání a charisma. „Kdo má dar učit, ať učí“ (Ř 12,7). Učit druhé pravdě evangelia je zvláštní výsadou, ale současně je to riskantní a je to spojeno s velkou odpovědností. Jakub upozorňuje, že ten, kdo druhé vyučuje, je přísněji posuzován. Nejen za to, dělá, ale i za to, co řekne. Není jen pod ostrým zrakem druhých lidí, nýbrž pod pohledem a posouzením Božím. Odpovědnost za to, co řekneme, máme ale všichni, nejen ti, kteří mluví k druhým z kazatelny. Slovo není prázdný zvuk. Slovo je moc, slovo je síla, slovo je energie. Důsledky vyřčeného slova či slov jsou velké. Naše představa je, že až když člověk něco udělá, tak to má význam. Když člověk něco řekne, tak to ještě nic neznamená. Jenomže už slovo je čin. Lidská řeč je velikým darem a dobrem. Bůh nám dal řeč, abychom mohli spolu mluvit. Pomocí řeči můžeme sdělovat, co cítíme, co myslíme a co chceme. Mluvením dáváme nahlédnout do svého nitra a obráceně. My můžeme nahlédnout do duše druhého. Slovo je mostem mezi námi. Jako celá lidská bytost je poznamenána hříchem, odklonem od svého původního určení, platí to i o naší řeči. Řeč, slovo může být nástrojem porozumění, ale může se též stát nástrojem zlé moci. To má na mysli apoštol Jakub, když mluví o důsledku nezkrotnosti jazyka. Z malého se stane velké. Z nepatrného vznikne to, co má obrovské rozměry. Důsledky vyřčeného slova mohou být nedozírné. Apoštol užívá přirovnání k ohni. Z malé jiskry vznikne velký plamen. A nemyslí se zde náhodně vzniklý požár, nýbrž úmyslně založený. Takové slovo, které má záměrně druhé pálit a vytvářet hustý dým neporozumění. - Představte si takovou situaci. Jistý člověk o někom mluví, a zrovna ne moc pěkně. A jako naschvál si ten dotyčný člověk zapomněl vypnout mobil. A zrovna je spojen s tím, o kom mluví a špatně se vyjadřuje. A ten člověk vyposlechne všechno, co o něm ten druhý říká. To je potom trapas! Naštěstí neslyšíme, co o nás druzí říkají, a oni neslyší zase, co řekneme my o nich. Mobily si pro jistotu zabezpečíme. A přesto takový „nebeský mobil“ a spojení existuje, Bůh to tam nahoře slyší, co se tady dole o kom a komu řekne. Jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Kdo z nás se někdy neprovinil slovem vůči druhému? Kdo z nás neřekl něco, co nás potom mrzelo? A dobře, že nás to mrzelo. Horší je, když někdo špatně mluví a vůbec ho nic nemrzí a neuvědomuje si, jak slovem ubližuje druhým. A už vůbec zlé je to v případě křesťana. Řečí chválíme Boha. Vyslovujeme modlitby k němu. Zpíváme duchovní písně. A po skončení nedělní bohoslužby řeč používáme k pomluvě nebo něčemu jinému, čím druhé i sebe snižujeme. Boha chválíme a lidi haníme. Jenomže zapomínáme na to, že člověk je Boží obraz a zlé slovo vůči člověku je tak zlým slovem vůči samotnému Bohu. Bože, dávej nám moudrost srdce i moudrost řeči, na kazatelně i v soukromí. Chraň nás před marnými a ubližujícími slovy a posiluj nás svým Duchem v moudrém způsobu celého našeho života. Amen.

Ivo Vacík publikováno: 21.02.2007 03:46 zobrazeno: 4928x