Hodnota národa v názorech Jana Husa a T. G. Masaryka

Církev československá husitská od svého počátku kladla ve svém poslání zvláštní zřetel na národ a vlastenectví. Avšak v křesťanském univerzalismu vycházejícím z Ježíšova evangelia není v popředí žádný národ. „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé“ (Sk 10,34-35). Evangelium je určeno pro všechny národy (Mt 28,19). Tento křesťanský univerzalismus nacházíme i na pozadí názorů českého reformátora Mistra Jana Husa o národní příslušnosti. Předpokladem skutečného vlastenectví je u Tomáše G. Masaryka jeho široce pojatá humanita.

Mistr Jan Hus byl svým původem Čech. V národním obrození bylo vyzdvihováno právě jeho češství. Jan Hus skutečně přispěl významnou mírou k rozvoji naší národní kultury, zejména literatury. Prosazoval a pěstoval mateřský jazyk, kterým kázal a psal spisy. Na Karlově univerzitě se zasazoval o práva českého národa, který byl oproti cizincům v nevýhodě. To mu později bylo vytýkáno, že se podílel na odchodu německých mistrů a studentů z Prahy. V české reformaci můžeme sledovat národně-emancipační hnutí mezi univerzitními mistry až po mesianistické pojetí národa s vědomím zvláštního vyvolení. Vědomí vyvolenosti a božského předurčení se objevuje tehdy v západní Evropě poprvé, jak na to upozorňuje filozof Jan Patočka ve svém spise „Co jsou Češi“ (Praha 1992, s. 36). Přesto nebyl Hus představitelem nacionalismu, který se projevuje záští a nenávistí vůči druhým národům, například vůči Němcům. Během své cesty do Kostnice se s překvapením setkával ze strany Němců s přátelským přijímáním, jak to popisuje ve svém listě psaném z Norimberku v říjnu 1414. I přesto, že ho předcházela pověst nebezpečného kacíře, byl vlídně přijat i ženou Fidou, v jejímž domě – hostinci v Kostnici určitou dobu bydlel. Němečtí strážci se mu snažili ulehčovat jeho věznění a vytvořil se mezi nimi osobní vztah. Známý je Husův výrok, že „dobrý Němec je mu milejší než zlý bratr“, který najdeme v jeho Výkladu Desatera (kap. 44). V již zmíněném listě z Norimberku ve srovnání s vlídným přijetím ze strany Němců Hus poznamenává, že „nejhorší nepřítel je z vlastního národa“ (Listy Husovy. B. Mareš, Praha 1901, s. 159). Podobný výrok najdeme i v listě do Čech z června 1415 (srov. Listy Husovy, s. 224). U Mistra Jana Husa převažuje křesťanský univerzalismus nad jeho vlastenectvím a vztahem k českému národu, i když byl velmi vřelý, jak o tom svědčí jeho četné listy. Všeobecné hodnoty vycházející z Kristova zákona jsou pro něho víc než láska motivovaná národností. Je zvláštním řízením dějin, že to byl právě německý reformátor Martin Luther, který o sto let později Husovu památku připomenul evropské veřejnosti.

Podobně jako u Mistra Jana Husa také u filozofa a prezidenta Tomáše G. Masaryka nenajdeme v jeho názorech prosazování jednostranného českého vlastenectví a zaslepeného nacionalismu. Masaryk naopak kriticky rozkrýval znaky české národní povahy. Mezi ně zařazuje stálé rozčilování, nestálost, radikální agitaci bez akce. Jedním z nich je i falešné mučednictví jako vědomí vlastní slabosti a sklon k pasivitě (srov. J. L. Hromádka: Masaryk. Brno 2005, s. 183). V Hovorech říká, že láska k vlastnímu národu nemá být spojena s nenávistí vůči druhým národům. U Masaryka láska k vlasti a prosazování národních zájmů jsou určovány a vyvažovány humanitou. Milovat vlastní národ neznamená nenávidět národ druhý (Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem. Praha 1969, s. 272). V totalitních režimech 20. století bylo buď národní cítění v krajní podobě zneužito jako v nacismu nebo naopak potlačováno ve jménu internacionalismu jako v komunismu. V názorech T. G. Masaryka nacházíme zdravý a pozitivní vztah k vlastnímu národu.

Naše situace je dána zkušeností otevřeného světa spolužití různých národů a setkávání rozmanitých kultur. To nás může vést buď k obavám ze ztráty naší české národní identity, nebo naopak ke lhostejnosti a nezájmu o ni. I přes oprávněnou ostražitost před nežádoucími a nebezpečnými projevy radikálního nacionalismu je potřebné pěstovat v sobě kladný vztah ke své vlasti a ke svému národu – k jeho dějinám, jazyku a kultuře. Vztah k vlastnímu konkrétnímu národu a univerzalismus vycházející z evangelia Ježíše Krista se nevylučují, nýbrž doplňují. To nám dokládají názory Mistra Jana Husa i T. G. Masaryka, a v tom jsou pro nás stále aktuální a podnětné.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 14.03.2014 01:40 zobrazeno: 2900x