„Hrdinové práce“ na Břevnově

„Hrdinové práce“ na Břevnově 8.11. večer se v modlitebně náboženské obce Církve československé husitské v Praze 6 – Břevnově konala beseda s investigativní novinářkou Sašou Uhlovou, kterou pozvala místní duchovní, Kateřina Merglová. Tématem byla série reportáží s názvem „Hrdinové kapitalistické práce“ věnovaná nejhůře placeným zaměstnáním. Uhlová v rámci reportážního „sběru materiálu“ víc než půl roku postupně pracovala v prádelně motolské nemocnice, v porcovně vodňanské drůbežárny, za pokladnou v obchodním řetězci, v továrně na výrobu holících strojků a v třídírně odpadu. Tuto její pracovní odyseu po celou dobu režírovala Apolena Rychlíková a sama Uhlová ji snímala skrytou kamerou. Výsledný dokument „Hranice práce“ oceněný na jihlavském festivalu ukazuje některé momenty z uvedených zaměstnání s komentářem Uhlové čteným z jejího deníku, i pocity novinářky a reakce jejích blízkých. Na Břevnově však Uhlová mluvila zejména o tom, co se nevešlo do jejích psaných reportáží (z deníku plného dalších poznatků má mimochodem vzniknout i kniha). Největším problémem při rozhodování, zda do tohoto odvážného projektu jít či nikoli, bylo to, že hlavní aktérka má čtyři děti a zaměstnaného manžela. Prací na špatně placených pozicích by Uhlová své rodině připravila krušné období způsobené nedostatkem peněz i péče. A skutečně – i když novinářka získala na svůj dlouhodobý projekt grant – v jednom ze zaměstnání (práce na kase) neviděla své děti celé čtyři týdny. Přesto byla odhodlaná svůj záměr zrealizovat. Četné publikum, které se v břevnovské modlitebně sešlo, bylo dle dotazů opravdu poučené a všechny reportáže v Alarmu četlo, což Uhlová zřejmě předpokládala. Proto se soustředila spíše na nové skutečnosti. Přítomné nesporně překvapil například fakt, že se Uhlová, která se ve svých dřívějších textech často zabývala rasismem v české společnosti, podle svých slov v žádném ze zaměstnání s rasismem nesetkala. Respektive platí překvapivá přímá úměra: čím nižší vzdělání, tím menší sklony k rasismu. V provozech, kde například čtvrtinu pracujících tvořili Romové, novinářka nezažila žádné invektivy, povyšování, ani rozlišování dle etnika. Platilo to dokonce i tehdy, když nově nastoupil do práce muž z Jemenu. Nikoho ani nenapadlo pozastavovat se nad jeho původem a chovat se k němu jinak než k ostatním. Potíže podle Uhlové vyvstávají až se zvyšujícím se vzděláním. Lidé vyučení či s maturitou mají větší tendence k rasistickým projevům. Přestože by asi mnozí z nás řekli, že s vyšším vzděláním tolerance k odlišnému roste, je tomu přesně naopak. Už kvůli tomuto nečekanému závěru je počin Uhlové přínosem. Jádrem povídání o reportážích byly podmínky, ve kterých jsou nuceni zaměstnanci pracovat. Uhlová několikrát narazila na porušování zákoníku práce – někde se pracovalo v kuse více hodin, než je přípustné, pracovníci neměli přestávky, nemohli si ani odskočit na malou nebo se napít. V některých provozech v létě nefungovala klimatizace, jinde zas byla nesnesitelná zima. Není divu, že zveřejněním těchto informací „drzá“ novinářka mnohým šlápla na kuří oko. Podle jejích slov si zaměstnanci, kterým jejich odměna nepokryje ani základní životní potřeby, nedovolí proti často otřesným podmínkám protestovat , jelikož se bojí, že by přišli o práci (nezřídka mají „na krku“ exekuci). Vzájemně však mezi nimi existuje určitá solidarita, chovají se k sobě hezky a nejdou třeba k lékaři jen proto, aby „v tom nenechali ostatní“, kteří by bez dalších dvou rukou nezvládali objem práce. I sama Uhlová chtěla v několika pracích z tohoto důvodu setrvat – měla ke kolegům vztah a nechtěla je, lidově řečeno, „nechat v rejži“. Režisérka Rychlíková ji ale vždy usměrnila. A proč jsme vlastně, my, husité, Uhlovou na faru pozvali? Sociální témata s křesťanstvím velmi úzce souvisejí. Měli bychom se zajímat o ty nejchudší, o ty, co jsou na tom mnohem hůř než my. A jak se ukazuje, i na těch nejnepříjemnějších místech plných dřiny se projevuje vzájemná tolerance, solidarita, jinými slovy láska. Ta je ostatně znát i na osobní oběti autorky reportáží, vždyť, ruku na srdce, kdo z nás by se na tolik měsíců vydal dělat ty nejhorší možné práce? Jak říká Uhlová, jde o práce potřebné, bez kterých se společnost neobejde, neměli bychom tedy alibisticky moralizovat, že se špatně placení zaměstnanci měli líp učit, ale buďme rádi, že tyto práce má kdo vykonávat a náležitě je oceňme. Jak penězi, tak smýšlením a ve svých srdcích. Magda Wdowyczynová Foto: Antonín Jelínek