Připomínka 150. výročí narození Františka Bílka

„Jest tomu přes pět let, co nám odešel Otokar Březina. Připomínejme si stále jeho jméno a jeho dílo, protože je svaté…“ Těmito slovy zahájil František Bílek svou rozhlasovou přednášku o Otokaru Březinovi. A my v těchto dnech můžeme dodat. Jest tomu 150 let, kdy v Chýnově přišel na tento svět originální sochař… Od samého počátku Bílkovy tvůrčí dráhy prostupuje celé jeho dílo centrální představa o vykupitelském poslání umění. „Jedinou slávu, jediné dobro žití naše skýtá, a to v bolestech se rodí a končí na kříži,“ vyznal se František Bílek v dopise fráteru Josefu Paterovi z konventu bosých augustiniánů ve Lnářích. Bílkovo vizionářství budilo kontroverze. Už jeho vystoupení na prvním sjezdu české Katolické moderny v srpnu 1897 bylo přijato s rozpaky. Když na něm přednesl příspěvek O ideálu křesťanského umělce, jímž jest Kristus, „vzbudil dojmy velice různé. Část pochopila to vytržení, ten nadzemský vzlet, tu hloubku citu, část zůstala chladná, ba odpuzená, mluvíc přímo o ‚tragickém poblouznění‘.“ V životě, díle i víře zhusta zůstával František Bílek solitérem. Přesto se nechtěl zcela uzavřít, zůstat mimo náruč církve a nacházel v sobě touhu posilovat tvůrčí modlitbou živé společenství věřících. Před prvním československým sčítáním lidu 15. února 1921 Bílek učinil zásadní životní rozhodnutí a s celou rodinou přestoupil do Církve československé (dnes Církev československá husitská). Sochař uvěřil v ideál církve naplněné „novým Duchem“, v níž se mu otevře tvůrčí prostor, v němž bude moci realizovat představu o výtvarné práci jako „kázání o nejzákladnějších vztazích člověka“. Analogické vize, které musely Bílkovi konvenovat, vnášel do prostředí církve Karel Farský, když v jedné ze svých postil praví: „Nestačí pouze přihlásit se do Církve československé. […] Jest nutno růst, budovat v sobě duchovní budovu, chrám Boží…“

• K 150. výročí narození Františka Bílka