19.03.2017 Článek do ČZ 12/2017
Cesta k duchovenské službě není přímočará. Není to tak, že mladý člověk se hned po studiu stává farářem nebo farářkou. Toto povolání vyžaduje určitou osobnostní zralost, stejně tak jako osvědčenou víru a hlubokou náboženskou zkušenost. Katoličtí duchovní procházejí dlouhodobou formací v semináři nebo ve společenství jednotlivých řádů. U evangelických duchovních byl od dob reformace vždy kladen zvláštní důraz na vzdělání, včetně zahraničních studií. Duchovní Církve československé husitské studují zpravidla na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a nutným předpokladem je život a zapojení v náboženské obci.
Už sama skutečnost intenzívního studia oboru teologie je obtížná. Čím více vstupuje člověk do tohoto oboru v různých souvislostech, poznává jeho obtížnost a složitost a ztrácí původní prostou víru. U toho, kdo neprožil během teologického studia krizi a otřes víry, které překonal, je riziko, že je prožije později jako farář v náboženské obci. Během studia je prožívá sám, v náboženské obci tím může poznamenat i druhé.
Po přijetí svátosti kněžského svěcení a vyslání do náboženské obce či obcí nastává setkání s realitou našeho silně sekularizovaného prostředí. Duchovní, který nastupuje do náboženské obce, by měl vědět, že nenastupuje do ideálních podmínek po stránce materiální i duchovní. Náboženská tradice je narušena a k církvi a jejímu vlastnímu poslání je přistupováno většinou s lhostejností. Není vždy dostatek ochotných a schopných spolupracovníků, stav budov a vnitřku kostela často vyžaduje renovaci.
Omylem je, když si nově nastupující duchovní myslí, že teď všechno změní a vnese „nového ducha“. Má velkou horlivost, ale postrádá pastorační moudrost a trpělivost. Každé povolání zaměřené na lidi vyžaduje značnou dávku trpělivosti, o to více to platí o povolání duchovního (2 Tm 3,10; 1 Te 5,14). Farář potřebuje mít velikou trpělivost a hlubokou pastýřskou lásku, která dokáže mnohé nést a unést. Duchovní musí mít především lásku k těm, ke kterým přichází a kterým má sloužit ze zdrojů Kristova evangelia.
Duchovenské povolání je spojené s rozmanitou liturgickou, učitelskou a pastorační službou. V minulosti mnozí lidé sami přicházeli do kostela a na faru a vyhledávali duchovního. Duchovní kázal v přeplněném kostele a ve školách vyučoval v hodinách náboženství značné množství žáků. Dnes se farář a církevní pastorační pracovník věnuje jednotlivcům a malým skupinám. V církevní práci však nelze opovrhovat malými začátky (Za 4,10), neboť i Ježíšova pastorační strategie byla zaměřena na jednotlivce (L 15,4) a formoval a povzbuzoval malé stádce (L 12,34).
Od faráře se v současnosti očekává, že se bude angažovat i ve veřejném životě. Když se angažuje ve veřejnosti a věnuje se různým aktivitám, ale nevěnuje se přitom dostatečně pastoraci uvnitř sboru, není to pro církev dobré. Práce duchovního bude dnes spíše méně nápadná, a přesto je důležitá, neboť není konána, aby vzbudila pozornost u lidí, nýbrž je konána jako služba Boha (Fp 3,3).
Být farářem znamená být pro druhé. Ale i farář je jen člověk, který potřebuje soukromí i odpočinek (srov. Mk 6,31). I on musí sám čerpat, aby mohl dávat. Musíme přijímat, abychom mohli ze sebe vydávat to, co jsme přijali, a obdarovávat tak druhé. V pomáhajících profesích se hovoří o syndromu vyhoření či vyhasínání. Platí to i o duchovenském povolání. V duchovenském povolání to má ještě svůj zvláštní rozměr, kterým je krize duchovního života nazývaná jako acédie, jako duševní ochablost a malátnost. Tomu lze čelit a odolávat odborným vzděláváním, dbát na odpočinek včetně čerpání dovolené, vytrvalým spirituálním životem i vědomím svých lidských možností a mezí. Duchovní nemůže být běžec, který chvilku běží, a pak se vyčerpá a ztrácí síly. Má být běžec na dlouhou trať plnou překážek, který však neztrácí ze zřetele svůj cíl a naplňuje zvláštní poslání a svěřený úkol, které přijal od Krista ve svátosti kněžského svěcení.
Tomáš Butta
patriarcha
Tomáš Butta, patriarcha
Oldřich Nováček publikováno: 03.04.2017 04:11 zobrazeno: 1411x