Ž 43,3-4 Sešli své světlo a svoji věrnost

Kázání k výročí Husova sboru v Holohlavech – Smiřicích – září 2019

Sestry a bratři,

zdravím vás všechny, kteří jste přišli na tuto dnešní slavnost husitského sboru v Holohlavech – Smiřicích. 

Význam tohoto sboru spočívá v tom, že je zvláštním místem, kde se po desetiletí shromažďují věřící lidé, kteří zde posilují a prohlubují svůj vztah s Bohem, s Ježíšem Kristem. Zaznívá dnes názor, že církev má opustit kostely a vyjít ven za lidmi. Určitě je správné, aby duchovní a aktivní členové církve byli nablízku lidem v jejich životní tíži, nemoci, strádání a krizích. Ale současně je úkolem duchovního budovat obec a odpovědností věřících starat se o sbor, vytvářet domov, vytvářet dobré zázemí pro život církve. To měli na mysli ti, kteří kladli základní kámen této stavby a podporovali jeho vybudování a s radostí jej slavnostně otevírali s přáním, aby mnohým sloužil jako sbor Páně, jako Hospodinův příbytek a dům Kristovy rodiny víry, lásky a naděje. 

Sbor je místem, kde se můžeme setkávat s Bohem. O setkání s Bohem hovoří žalm 43, který k nám zaznívá z Písma svatého v tento den jubilea zdejšího sboru: „Sešli své světlo a svoji věrnost, ty ať mě vedou, ty ať mě přivedou ke tvé svaté hoře, k příbytku tvému, a já tam přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, zdroji své jásavé radosti, a hrou na citeru ti budu vzdávat chválu, Bože, můj Bože!“ (Ž 43,3-4). 

Žalmista prosí, aby ho Bůh vedl a přivedl do svého domu. Bůh k sobě vede člověka. Nepřitáhne-li ho on sám, je obtížné se k Bohu dostat. Nedá-li Bůh člověku nějakým způsobem o sobě vědět, člověk ho může minout a může žít i bez něho.

Žalmista ve své prosbě zdůrazňuje dvě skutečnosti: Bůh je světlo. A je také tím, kdo je věrný. Bůh vnáší paprsky naděje do nitra člověka a osvěcuje jeho mysl. Kristus říká: „Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (J 8,12). S Ježíšem vstupuje do našeho života světlo. On nás chce vést. Ukazuje nám cestu. A Boží věrnost je oporou v našem životě i přes veškerou nejistou, lidskou nestálost a proměnlivost dob a nálad. 

Naše církev si zanedlouho připomene 100. výročí. Byla zde jistě upřímná touha sloužit věrně Bohu a pomáhat lidem, jak vyjadřuje naše motto pro jubilejní rok: „Sto let služby Bohu, sto let pomoci člověku“. Ale současně si uvědomujeme, že se naše cesta někdy ubírala i jiným směrem, a nebyli jsme jako církev a jako jednotlivci Bohu vždy věrní. Ale i přes tuto naši lidskou nestálost, slabost a nevěrnost, Bůh zůstává věrný. I my podobně jako žalmista prosíme, aby nám Bůh sesílal své světlo a svou věrností nás držel, podpíral a vedl. Vždyť Bůh je věrný a povolává nás do společenství se svým Synem a naším Pánem Ježíšem Kristem (1K 1,9). Tuto Boží věrnost si máme stále připomínat, neboť i když jsme my těmi nevěrnými, lhostejnými k jeho slovu, zapomínající na den sváteční, on zůstává věrný a zve nás s trpělivou láskou k sobě. 

Žalm 43. popisuje postupnou cestu k Bohu. Začíná putováním směrem k chrámové hoře. Obraz hory vystihuje náročnost cesty, vystupování vzhůru, směr vedoucí k nebi. Stoupání na horu – obrazně vyjádřeno – znamená oprostit se od všedních starostí a mít schopnost dokázat se vnitřně povznést. Neznamená to vystoupat na nejvyšší hory světa a riskovat život, ale máme to chápat tak, že máme najít to správné místo, kde budeme Bohu blíž a kde i uprostřed tohoto světa plného zmatku a obav budeme zakoušet jeho přítomnost. Pro izraelský lid to byla hora Sion (Ž 48,3, Ž 125,1).

Když poutník vystoupal na horu, tak mohl stanout před Božím příbytkem, před Hospodinovým chrámem. Nejen tento Jeruzalémský chrám, ale každý kostel, sbor, modlitebna jsou viditelným znamením Boží přítomnosti v tomto světě. Ale nelze zůstat stát před kostelem, je potřebné vstoupit dovnitř. Překonat ostych, obavy nebo i předsudky, které lidé mohou dnes mít. Žalmista dále přistupuje k oltáři. Středem chrámu byl vždy oltář pro přinášení obětí a darů. Středem křesťanského sboru je stůl Páně, kolem kterého se shromažďujeme jako sestry a bratři, abychom z něho přijímali lásku Ježíše Krista, který se za nás obětoval. Přistupovat k oltáři mohli jen kněží, kteří konali v chrámě službu. Přistupovat ke stolu Krista může každý, kdo přijal křest a kdo v něho věří. 

Podle gradace Žalmu 43. vede cesta nejprve na horu, pak do chrámu a k oltáři. To jsou viditelné skutečnosti a znamení. Ale žalmista hovoří i o tom, co nelze vidět. Přistupuje před samotného Boha, kterého označuje jako „zdroj jásavé radosti“. Bůh je zdrojem síly, moudrosti, pokoje, ale také radosti (Ř 15,13). Tato hluboká duchovní radost je vyjadřována hudbou, zpěvem a chválou. Proto kostel či sbor nemá být prázdným místem, ale prostorem, kterým se rozléhá a stoupá vzhůru vděčná hudba, znějí lidské hlasy, varhany i další nástroje.

Sestry a bratři, 

přeji tomuto sboru v Holohlavech – Smiřicích, aby i nadále byl místem, kam přicházejí lidé vedeni světlem Božího slova a kde zakoušejí věrnost a lásku Ježíše Krista v jeho svátostném společenství a kde zní vděčná hudba a zpěv k Boží cti a chvále. Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 07.11.2019 11:55 zobrazeno: 551x