Kázání k výročí kněze Jana Želivského – Humpolec - březen 2012
Sestry a bratři,
při této bohoslužbě připomínáme kněze z dávné historie, z husitské doby – Jana Želivského. Proč právě jeho? Jsou přece v husitské reformaci jiné zajímavé osobnosti – jiní Janové, o kterých bychom měli přemýšlet a jejich dílo se snažit poznávat a aktualizovat v pohledu současnosti. Takovou osobností je jistě zejména Mistr Jan Hus nebo jeho předchůdce Jan Milíč z Kroměříže nebo Jan Rokycana či vzdělanci Jednoty bratrské - Jan Blahoslav nebo Jan Amos Komenský. Připomínáme si však dnes Jana Želivského proto, že tento sbor je označen jeho jménem. Jistě je třeba jít ještě více do historické hloubky, neboť tato stavba byla původně synagogou. Vážíme si dědictví židovského náboženství a kultury. Zaznělo ze Starého zákona dnes Desatero v plném rozsahu. Je jedním z civilizačních pilířů a základem i křesťanského náboženství a etiky. Je pro nás zpovědním zrcadlem v čase postu a předvelikonoční přípravy.
Z novozákonních čtení bych chtěl zaměřit vaši pozornost na jediný verš, který zazněl v příběhu o vyčištění chrámu, jak je popsán v Janově evangeliu. „Horlivost pro tvůj dům mě stráví.“ Výrok vychází z žalmu69,10 a je předpovědí Ježíšova utrpení. Horlivost je projevem Ježíše, ale i jeho učedníků. Horlivostí se vyznačoval také Jan Želivský. Tento kněz byl radikálním lidovým kazatelem a oslovoval zvláště chudší a utiskované obyvatele tehdejší Prahy. Kázal v Praze – Novém Městě a na jeho živá a biblicky postavená kázání se lidé jen hrnuli. Jeho horlivost získávala a strhávala. Tento oblíbený pražský kazatel získal postupně velkou politickou moc. A v tom bylo i jeho úskalí.
Želivský je spjat s tímto krajem, s tímto městem. V 90. letech 14. století se narodil v Humpolci (Kopičková, s. 35). Žil v klášterní komunitě premonstrátů v Želivu. Odtud má příjmení Želivský. Tam získal vzdělání. Byl však pod vlivem kazatelského hnutí valdenských a stala se pro něho výlučnou autoritou Bible. Názory se blížil Táborům a jejich nauce více než konzervativnějším Pražanům. V Praze, kam přišel, se stal vyhlášeným a široce oblíbeným kazatelem. Z duchovního vůdce se však stal politický vůdce lidu. V husitství byly dva základní směry: šlechticko-měšťanský – mírnější a radikální lidový. Jan Želivský patřil k tomu druhému směru. Byl skvělý kazatel, ale špatný vojevůdce, jak se později ukázalo. Byl vyslán s vojsky pražanů do severních Čech. Psal se rok 1421. Byla to doba, kdy husité vyhrávali jednu bitvu za druhou, zvláště přičiněním mimořádně schopného vojevůdce Žižky. Pražané měli velké sebevědomí a sebepřecenili se. Navíc nepanovala taková kázeň v jejich vojsku, jako tomu bylo v Žižkově vojsku. U Mostu Želivský v čele armády prohrál.
Husité byli poraženi a museli prchat před vojsky z Míšně. Byla to jedna z mála prohraných bitev husitů. Želivskému to dávali za vinu. A bylo to chápáno jako Boží soud a trest, kdy se nebojovalo již za pravdu, ale za kořist a místo Božího zákona lásky vítězilo násilí. Problém byl hlubší. Mistr Jakoubek ze Stříbra, husitský univerzitní učenec a kazatel, v Betlémské kapli vystupoval proti Janu Želivskému a stavěl se proti jeho násilí. Obvinil ho z neoprávněné politické moci a s tím souvisejícím prosazovaným násilím. V odmítnutí boje knězem navazoval M. Jakoubek na M. Jana Husa. Ten vyzýval kněze, aby nebyli bojovní, ale naopak pokojní. Hus odlišoval meč duchovní a meč tělesný. Nemohou být zaměnitelnými navzájem. Želivský pro svou radikálnost se stal terčem kritiky, ale i úkladů. Byl popraven dne 9. března 1422. Nám nepřísluší Želivského posuzovat a soudit, neboť jsme nežili v jeho době. Byl oddaný Ježíši Kristu, kterého viděl jako kazatele chudých. Vážil si Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Byl příkladem horlivosti, úsilí a snažení o Kristovu pravdu a spravedlivou vládu.
„Horlivost pro tvůj dům strávila mě.“ To je slovo, nad kterým uvažujeme v souvislosti s Janem Želivským. Horlivost je opakem lidské liknavosti, netečnosti a lhostejnosti. Člověk je naplněn Božím Duchem, který ho uvádí do pohybu. Člověk usiluje o Boží dům, o Kristovu církev. A to jak o stavbu, aby byla důstojným místem a vznešeným prostorem, tak také o Boží lid, o utváření konkrétního společenství. Horlivý člověk chce stále něco nového uskutečnit a musí odolávat skepsi druhých. Jenomže naše usilování nemusí být vždycky správné. Může být i horlivost lidská a ne Boží. Taková horlivost může hodně pokazit a způsobit mnoho zlého. Je třeba se proto v postním čase zastavit, činit vnitřní sebepoznání, zda nám nechybí horlivost, nadšení, duchovní síla nebo zda energii neinvestujeme do něčeho nadbytečného. Máme činit pokání a orientovat se na Boží slovo, Boží zákon, kterým je láska. Jen sjednoceni s Kristem a v jeho Duchu můžeme opravdu usilovat o skutečné dobro a mít pravou horlivost. Naše horlení pak nebude slepé, ale osvícené pravdou Božího slova. Neboť Kristova horlivost je činem lásky k dobru druhých. Projevuje se velikonoční obětí na kříži, na kterou Bůh odpovídá vzkříšením. Amen.
Tomáš Butta, patriarcha
Marie Trtíková publikováno: 27.03.2012 09:35 zobrazeno: 3036x