10.03.2019 Kázání na 1. postní neděli – 10. březen 2019
Sestry a bratři,
v této postní úvaze o vyznání víry se zaměřme na starozákonní čtení z knihy Deuteronomium z 26. kapitoly. Obsahuje jedno z nejstarších vyznání víry Izraele v jediného Boha, které známe. Začíná slovy: „Vyznáváme dnes Hospodinu, svému Bohu…“.
Na tomto krédu je zřetelná skutečnost, že je součástí slavnosti, obřadu, liturgie. Mohli bychom ho označit jako „liturgické krédo.“
Slovní vyznávání je spojeno se symbolickým jednáním – přinášením prvotin z úrody z košíku. Vyznávající Izraelec ve svatyni či v chrámě předal košík s úrodou knězi a ten jej postavil před oltář. A k slovnímu vyznání a jednání je připojeno i gesto sklonění se, klanění. Tímto postojem sklonění se je viditelně celým tělem vyjádřena úcta před Bohem, před tím, kdo jediný je takové úcty a klanění hoden (Ž 95,6; Zj 11,18).
Jaký je obsah tohoto starobylého vyznání Izraele? Má tři části: dějinný úvod (v. 5. – 6.), vlastní vyznání Boží záchrany (v. 7. – 9.) a navazující modlitbu vděčnosti (v. 20.).
Krédo, které se nazývá „malé dějinné krédo“, obsahuje vyprávění z minulosti a dějin Izraele (srov. Joz 24,2-13; Ž 105, Ž 136 a další). Nejprve je připomenut původ Izraele, bloudění bez domova, cesta do Egypta, kde se z malého lidu stal početný národ, který má své zvláštní poslání. Ale současně je v tomto krédu připomenuto utrpení Izraele v Egyptě. Nyní pokračuje vlastní vyznání, že Bůh slyšel nářek svého lidu, vyvedl jej z Egypta a přivedl do dobré země.
Bůh Hospodin je tím, kdo projevuje svoji moc při vyvedení Izraele z Egypta, vede svůj lid a dává mu darem dobrou zemi. Důkazem tohoto je úroda, která není samozřejmostí nebo důsledkem magického ovlivňování přírodních božstev, ale je obdarováním a projevem péče Hospodina o svůj lid.
Na vyznání navazuje modlitba toho, kdo s košíkem s částí první úrody přichází do svatyně ke knězi. Dá se vyjádřit slovy: „Dávám ti, Bože, částečku z toho všeho, co ty jsi mi dal“ (srov. 1 Kr 29,14; 2 K 9,8). S vyznáním slovy má být spojen i viditelný projev naší vděčnosti. Ke slovu vyznání patří i skutek vyznání, pramenící z naší vděčnosti vůči Bohu. Je to výrazem poděkování za to, co od něho přijímáme a máme.
Z celého svědectví 26. kapitoly knihy Deuteronomium je zřejmé, že se jedná o vyznání Izraele, o vyznání celého Božího lidu (srov. Dt 6,4). Krédo není soukromou věcí, ale jde o společnou víru, společnou zkušenost, společné vyznání. Podobně je to i s křesťanským vyznáním, které je krédem církve. V tomto smyslu je vyznání víry předáváno z generace na generaci a jeho obsah po staletí zůstává shodný, nezměněný.
Také křesťanské vyznání je „dějinné“ či „historické“, obsahuje vyprávění událostí z Ježíšova životního příběhu. Centrem tohoto Ježíšova příběhu jsou velikonoční události – jeho utrpení na kříži, smrt a jeho vyvedení ze smrti k životu – jeho slavné zmrtvýchvstání. Je to zřejmé ve starobylém apoštolském krédu: „… trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel, byl pohřben …. Třetího dne vstal z mrtvých…“ (1 K 15,3-4). Ve staré církvi se příprava ke křtu konala zvláště intenzívně před velikonočními svátky. Katechumenům se svěřovalo krédo a modlitba Páně jako vzácné duchovní poklady církve. Vyznáním vstupujeme do příběhu Ježíše Krista a stáváme se jeho současníky a jeho účastníky. Podobně jako Izraelci připomínáním minulých událostí si tyto události zpřítomňovali, tím se stávaly pro ně přítomnou realitou. Izraelci znovuprožívají egyptské otroctví a vyvedení z něho. Zakoušeli „půst“ otroctví i radost z Božího osvobození a z dobrých darů země. Podobně i my, když o Ježíšovi vyznáváme, že „trpěl pod Pontským Pilátem“, „byl ukřižován“, „zemřel“ a „třetího dne byl vzkříšen“ máme na těchto velikonočních událostech účast a tím podíl na jeho utrpení i na jeho slávě (Ř 8,17).
Sestry a bratři, všechna tři biblická čtení na 1. postní neděli propojuje témat – vyznání víry. Ve starozákonním čtení zaznívá starobylé vyznání Izraele tzv. malé dějinné krédo. V epištolním čtení z listu Římanům se hovoří o víře v srdci a o vyznání ústy (Ř 10,9-10). V evangelním čtení Ježíš svým vyznáním Boha, kterému jedinému náleží úcta a klanění, přemáhá toho zlého, pokušitele, ďábla (l 4,5-8). Pravé vyznání víry nás drží na správné cestě, chrání před pokušením a zlem. Vyznáním dáváme zřetelně najevo, komu patříme, koho považujeme za autoritu ve svém životě, komu patří naše vděčnost a podle koho se chceme orientovat, řídit a koho chceme poslouchat.
Ať nás povzbuzuje a posiluje vyznání naší společné víry v postním čase i v celém našem životě. Amen.
Tomáš Butta, patriarcha
Oldřich Nováček publikováno: 12.09.2019 03:08 zobrazeno: 633x