Ef 4,11-16 Budování církve v návaznosti a vzájemnosti

Kázání na teologické konferenci – Brno 2012

Sestry a bratři,

         setkali jsme se zde my, kteří jsme spjati s Církví československou husitskou a kterým leží na srdci její budoucnost. Křesťanská církev má ve svědectví Nového zákona více podob a rysů. V různých situacích a údobích je posílen a zvýrazněn některý její charakteristický rys. Církev podle evangelisty Matouše je především církví misie (Mt 28,18-20). Její úkol je být solí země (5,13), světlem světa (5,14-16) a městem na hoře, které je vidět (5,14b). Podle evangelisty Lukáše – autora Skutků apoštolů se církev šíří a roste zvěstováním slova, hlásáním evangelia a svědectvím apoštolů (Sk 5,42; 8,25; 9,31;28,30-31). Evangelista Jan představuje církev jako společenství učedníků spojených ve svátostném mysterijním společenství s Kristem, jako jsou ratolesti spojené s životodárným vinným kmenem (J 15). V pastorálních epištolách je zdůrazňován v čase vnitřního i vnějšího ohrožení význam pravého učení (1 Tm 4,6), upevňování řádu (Tt 2,1-3,11) a úřadu (1 Tm 3,1-13). Vzájemnost křesťanů v jejich jednotě a současně rozmanitosti charismat vystihuje jedinečným způsobem apoštol Pavel, když o církvi hovoří jako o těle Krista. Církev je tělo Kristovo, které žije, utváří se a buduje ve vzájemné lásce (1 K 12,27).

         S tímto obrazem těla Kristova a jeho budování se setkáváme i v listě Efezským (1,22-23;4,12), jehož autorem je pravděpodobně některý z Pavlových žáků. Autor píše v jeho intencích a věren jeho odkazu. Podle apoštola Pavla i podle listu Efezským duchovní dary – charismata mají sloužit k budování církve (1 K 14,12; Ef 4,11-12). Budování (řecky oikodomé) znamená stavění, utváření, růst, vzdělávání. Charismata – dary Ducha slouží k budování Kristova těla, Kristovy církve. V listě Efezským na tomto místě je jich uvedeno pět. Jsou to funkce či služby potřebné pro život církve v každé době – apoštolská služba, prorocká služba, zvěstovatelská služba, pastýřská služba a učitelská služba (srov. 1 K 12,28-30). Všimněme si toho, že funkce nejsou koncentrovány na jednoho nositele úřadu, ale rozprostřeny na více osob, které tvoří společenství. Charisma nemá vést člověka k vědomí své vlastní mimořádnosti, nepostradatelnosti a nenahraditelnosti, nýbrž k pokorné službě církvi a druhým v lásce. Všichni nemohou mít všechna charismata, ale všichni by měli mít jedno charisma, kterým je láska. Apoštol Pavel ví o autoritě a pravomoci těch, kteří stojí v čele díla církve, ale tato autorita Kristova služebníka není dána k boření, nýbrž k budování (2 K 13,10). – Kritika, boření, rušení, odstraňování je snadnější, než něco dobrého přinést a vytvořit. Jistě je někdy nutné něco, co ztratilo funkčnost, odstranit a změnit a dát tím prostor něčemu novému, životaschopnému. Ale smutné je, když po radikálních krocích a zásazích zůstane jen prázdnota, rozladění a trpkost. Budování církve se nedá uskutečňovat v nenávisti a hněvu, ale v lásce a vzájemnosti s druhými a ne proti nim. Nelze si myslet, že to, co bylo před námi, bylo všechno špatné, a že musíme začínat úplně znovu.  Skutečné budování a vnitřní i vnější růst církve znemožňují stálé hádky a konflikty. Dům vnitřně rozdělený neobstojí a pustne (Mk 3,25). Budování je možné jen ve vzájemnosti a spojení s druhými. Je to vystiženo obrazem kloubů. „Celé tělo je spojeno pevně klouby navzájem se podpírajícími.“ Kloub spojuje, drží a současně umožňuje pohyb. V tom je obsažen dynamický obraz církve jako živého pohybujícího se těla. Bez vzájemnosti, propojenosti, podpory tento pohyb není možný.

         Skutečné budování v církvi se uskutečňuje ve vztahu ke Kristu. „On je hlava, z něho roste celé tělo.“ Budování církve není možné bez Krista. Otázkou je, zda všechny záměry, úsilí a aktivity jsou skutečným budováním církve. Zda nejsou postaveny jen na osobě člověka či cílech určité skupiny. Otázkou je, zda vycházejí z Krista a posilují společenství církve jako jeho tělo. V současnosti se setkáváme s různými aktivitami v církvi. Současně některé duchovní a členy církve poznamenává negativismus a určitá bezradnost. Negativismus znamená ve všem vidět jen to špatné. Negativismus znamená ve svých důsledcích, že se o nic raději nepokusíme, neboť už předem víme, že se to nepodaří. Bezradnost se projevuje zase v tom, že sice chceme něco dobrého udělat, ale nevíme jak. Tento negativismus a bezradnost jako jevy provázející určité duchovní vyhoření či vyhasínání jsou důsledkem falešného optimismu a sebepřecenění. Budování církve nelze zakládat na lidském povrchním optimismu, ale na Kristu, který oživuje své tělo a je přítomen ve společenství dvou nebo tří (Mt 18,20). Bůh může vybudovat to, co zaniklo, a spravit neopravitelné, jak nás povzbuzuje prorok Amos (Am 9,11.14). Kristus buduje církev, ne Petr (Mt 16,18). Petra si k tomu používá, pokud zůstává ve víře v něho a v lásce k ostatním. K tomuto budování své církve si může používat i nás, pokud také my zůstáváme ve víře v něho a v lásce k ostatním sestrám a bratřím – v návaznosti a vzájemnosti mystického těla Kristova. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 30.10.2012 03:54 zobrazeno: 2797x