J 20,19-29 Shromáždění a jednotlivec ve velikonočním příběhu

Kázání v Trutnově – 19. 4. 2009 Ž 22,23-29; Žd 10,19-25

Sestry a bratři, mladí přátelé, účastníci tohoto jarního setkání zde v Trutnově!
         Na dnešní neděli - první po Hodu Božím velikonočním připadá tradiční čtení z Janova evangelia. Příběh z 20. kapitoly můžeme rozdělit na dvě části. První část se týká shromáždění, společenství učedníků, druhá část jednotlivce – pochybujícího učedníka apoštola Tomáše. Společenství i osobní hledání jsou důležité. Na jedné straně víra žije a utváří se ve společenství, ale současně  na druhé straně je také vždy osobním hledáním a zápasem každého jednotlivce, každého z nás.
         V Janově evangeliu čteme, že „první den po sobotě byli učedníci shromážděni“ (v. 19). Trávili společně neděli, setkávali se kolem jednoho stolu. Jednalo se zřejmě o jedno z  úplně prvních křesťanských shromáždění, které se konalo ve velké místnosti jednoho z jeruzalémských domů na hoře Sión. I dnešní starozákonní a epištolní texty propojuje téma shromáždění. V Žalmu 22. je řečeno: „ve shromáždění tě budu chválit“ (v. 23). A v listě Židům slyšíme výtku: Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to mají někteří ve zvyku“ (10,25).
         Nám lidem je vlastní být s druhými, být spolu. Lidé mají potřebu se setkávat, shromažďovat se. Lidé se shromažďují například proto, aby vyjádřili své společné názory. Často jsou to názory negativní, kritické vůči něčemu nebo vůči někomu. Když se jim něco nelíbí, tak jdou před příslušné ministerstvo nebo velvyslanectví. Konají se i taková shromáždění, kde lidé dávají nekontrolovatelný prostor svým emocím a dojde i k násilným střetům. V lepším případě se lidé shromažďují ke společným akcím, kdy je spojuje společný zájem. V Bibli ve Starém zákoně je především shromáždění chápáno jako bohoslužebné, kultické (srov. Ex 12,16). Je to vyjádřeno hebrejským slovem kahal, které se ve Starém zákoně vyskytuje 123x. Jedná se o svolání Boží, o shromáždění, kde jsou Izraelci seznamováni s Boží vůlí (Dt 5,22). Podobně jako se židé shromažďovali v chrámě nebo synagogách, tak se křesťané také shromažďovali od počátku ve svých domech. Řecké označení církev „ekklesia“ původně znamenalo bohoslužebné shromáždění. 
Klademe si však otázku: Nenahradí dnes technika shromažďování křesťanů? Představa, že lidé budou sledovat bohoslužebné dění z domova, ze soukromí, z pohodlí, a přitom nikam nepůjdou, je zvláštní. Přenos bohoslužeb a využití techniky je jistě důležité, ale pro nemocné, pro seniory nebo pro misijní účely, osobní setkávání je nenahraditelné.
         Stejně tak mládež se musí osobně setkávat ke společným akcím. Takové setkání je o to cennější, neboť v naší církvi jsou v obcích spíše jednotlivci nebo malé skupinky. Proto každé setkání mladých lidí je důležité a posílí vědomí vzájemnosti a sounáležitosti.
         Shromáždění učedníků v jeruzalémském večeřadle bylo za zavřenými dveřmi. Zavřené dveře vyjadřují jejich ohrožení, obavy a strach.  - Mládežová setkání před rokem 1989 se konala za zavřenými dveřmi našich sborů. Byla spojena s určitou atmosférou strachu. A přesto i v té době se mládež scházela, dokázali jsme vyjadřovat radost ze své společné víry, zpívali se spirituály a nové křesťanské písničky. Konala se i větší organizovaná setkání. Dnes atmosféra strachu pominula. Ale přesto i dnes mohou být zavřené dveře. Zavřené dveře – to je znamení naší církevní uzavřenosti. Dveře mají být pootevřené, aby mohli vejít i další lidé a zakusili dar společenství.
         V čem spočívá význam společenství, význam setkávání křesťanů? Hodnota společenství spočívá v blízkosti lidí, kamarádů, přátel, ale v křesťanství je ještě něco navíc. Ve shromáždění učedníků v jeruzalémském večeřadle je přítomen Ježíš. Je tím, kdo přichází do tohoto společenství, kdo je v jeho středu, kdo se staví doprostřed (v. 19). Je tím, kdo tomuto společenství dává pravý smysl. 
         V takovém společenství se utváří a posiluje víra. Apoštol Tomáš tam nebyl. Dá se říci slovy listu Židům, že zanedbal společné shromáždění (10,25). Nebyl s ostatními apoštoly a učedníky. Tomáš byl někde jinde. Nevíme, kde byl. Nic se o tom neříká, kde trávil nedělní čas. To není podstatné. Podstatné je, že nebyl ve shromáždění, nebyl s ostatními učedníky. Tím i jeho víra byla slabá. Byl plný pochybností. Teprve, když přišel do shromáždění, když byl s učedníky, teprve tehdy, když se setkává s živým Ježíšem, pochybnosti se ztrácejí.
         A tím se dostáváme ke druhé části dnešního svědectví a tou je osobní víra. Velikonoční události Kristova ukřižování a vzkříšení jsou na jedné straně základem naší víry (1 K 15,1), ale na druhé straně zkouškou naší víry. Vždyť Ježíšův kříž se může jevit lidem toužícím po úspěchu v tomto světě za každou cenu jako pošetilost. A vzkříšení? To je něčím, co už vůbec nezapadá do našeho myšlení a našich běžných představ. Proto se ani nedivíme učedníku Tomášovi, že tolik o svou víru zápasí. Zmítá se mezi hlubokou pochybností a radostnou jistotou. Nebyla to vůbec snadná cesta, aby se tento učedník od svého prohlášení „Neuvěřím, dokud…“ dostal až k takovému vyznání Ježíše, jakým je „Můj Pán a můj Bůh.“ Proto nám lidem 21. století je tento příběh blízký a pochybnosti Tomáše můžeme považovat za oprávněné. Jenom ten, kdo se dívá na křesťanství povrchně, si může říkat, že věřit v současnosti je velmi jednoduché. Naopak. A žít skutečně jako křesťan ve svém osobním a každodenním životě, to už vůbec není snadné.
         Někdo přijal křesťanskou víru již jako dítě. Vyrůstal ve věřící rodině. To je velká hodnota, když také v husitské církvi jsou děti a mladí lidé vedeni k životu z víry. Ale pak stejně v určitém věku se dostavují otázky. Je to skutečně tak, jak je to napsáno v Bibli? Obsahují Ježíšovy názory takové hodnoty, kterými bych se chtěl řídit? Nemají pravdu kamarádi, kteří by do kostela nevstoupili? A člověk si i přes sebelépe míněné vedení svých rodičů musí stejně cestu víry nacházet sám.
Někdo zase vyrůstal mimo církev, mimo křesťanské prostředí – a takových lidí je většina. Pak v určitém věku jsou i tito lidé zvláštním způsobem osloveni. Takový člověk si musí nacházet možná komplikovanějším způsobem cestu k víře, než ten, kdo byl takto veden již jako dítě. Ale to je na tom právě cenné, když se v dospělosti a vědomě takto člověk rozhoduje, že chce přijmout křest a stát se křesťanem. Tím se tento přístup k víře blíží praxi prvotní církve. Tehdy přistupovali ke křtu především dospělí lidé. Víra není nic hotového a jednou provždy daného. O víru se musí stále zápasit. Ohrožují ji totiž pochybnosti. Tak jako pochybnosti naplňovaly i učedníka Tomáše.
Jeho pochybnosti jsou překonány ve společenství. A tak i dnes pochybnosti mnohých mohou být překonány ve společenství, a to v takovém společenství, kde je ve středu živý Kristus. Takové shromáždění, setkání, sejití se pak stává tím, kam se lidé těší, kam rádi přicházejí. Ať povzbuzením a posílením víry je i toto setkání, toto bratrské společenství kolem stolu Ježíše Krista, který za nás zemřel, byl vzkříšen a je živ na věky věků. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 14.05.2009 10:50 zobrazeno: 3469x