Oz 6,6 Milosrdenství chci a ne oběti

Kázání k 8. lednu 2010 v chrámu sv. Mikuláše Jr 7,1-7 Mt 21,10-16

Sestry a bratři, setkáváme se v tomto chladném lednovém dni k bohoslužbě, při které si připomínáme zrod Církve československé husitské před devadesáti lety. V souvislosti s jubilejním rokem se vedl v duchovenském sboru rozhovor, zda se mají vůbec nějaké oslavy konat, zda by nebylo vhodnější zdůraznit kající charakter jubilea. Ano, nechceme oslavovat lidi, nechceme oslavovat lidské činy, nechceme oslavovat minulost. Ale přesto se v církvi nelze zřeknout slavení, oslavy. Jubilejní rok má mít ducha vděčnosti vůči Hospodinu a jeho oslavy. Ale současně nám nemůže chybět duch pokání a pokory, neboť naše cesta je spojena i s mnohými lidskými selháními.
         Biblické texty, které jsou určeny na dnešní památný den, mají výrazně prorocký charakter. Ať již se jedná o slovo z proroka Ozeáše o milosrdenství, které je víc než oběti, tak se to týká i slova z proroka Jeremiáše. Také evangelijní příběh představuje Ježíše jako proroka s charakteristickým symbolickým jednáním.
         Proroci vystupovali proti kněžím, protože nelze spoléhat jen na chrám a přinášení obětí, jak to připomíná Jeremiáš v 7. kapitole. Proroci vystupovali proti králům, protože nelze spoléhat ani na politickou moc.     Starým zákonem se prolíná prorocká linie a zaznívá hlas proroků nepohodlných, znepokojujících, přinášejících rozruch a neklid všem sebejistým, povrchním a pokryteckým lidem.
         I Ježíš má rysy proroka. Odmítl se stát králem ve smyslu politické vlády (J 6,15). Ježíš nebyl kněz. Byl laikem, jak upozorňuje Hans Küng: „Byl obyčejným „laikem“ – a pro kněžstvo od počátku podezřelým – vůdcem laického hnutí, od kterého se kněží distancovali. Jeho příznivci byli obyčejní lidé“ (Být křesťanem. Brno 2000, cit. s. 54). Opravdu asi nejvýstižnější bylo pro lidi, že byl považován za proroka. Lidé ho tak i označovali: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta“ (Mt 21,11). V jeho jednání je patrný prorocký symbolismus – viditelné znázornění gesty a jednáním budoucích událostí. Tak je třeba chápat jeho radikální zásah v chrámovém nádvoří, kde zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodávajících zvířata. Nejde jen o ty směnárníky a peníze, jak zdůrazňovali reformátoři, zvláště mistr Jan Hus ve své době, že s vírou a dary Ducha nelze obchodovat. V Ježíšově jednání je přítomno odstranění zvířecích obětí v chrámu jako takových. „Milosrdenství chci, ne oběti.“ Toto slovo, které opakovaně Ježíš citoval (Mt 9,13 a 12,7), sám naplnil. Prostor Božího milosrdenství se rozšiřuje, navzdory všem chrámovým a lidským omezením tradice. Ježíš sám Boží milosrdenství zjevuje. Není potřeba již oběť, neboť tu největší přinesl on sám. A to jednou pro vždy (Žd 7,27) a za všechny (2 K 5,15; 1 Tm 2,6). V tomto smyslu je pravý Velekněz (Žd 4,14) a v tomto smyslu je i Král (Zj 19,16), vládce nad smrtí (2 Tm 1,10; Zj 1,5) i nade vším (Mt 28,18). Je Pantokrátor, jak je to znázorněno obrazem i v tomto chrámu, kde byla vyhlášena naše církev. Ježíš není však vzdálen lidem, ale naopak ujímá se slabých a bezmocných, jak je doloženo v evangelním příběhu.
         Zamýšlíme se dnes nad jednáním Ježíše, jako jeho současníci,  kteří ho přímo viděli v jeruzalémském chrámu. Stejně tak jako se nad touto událostí zamýšleli husité ve středověku. A stejně tak jako tento příběh promýšlela zakladatelská generace Církve československé. Každý vidí Ježíšův radikální čin v něčem trochu jinak aktuálně vzhledem ke své době a situaci. Ale jisté je, že jen Ježíš provádí pravou obnovu chrámu a reformu církve. Ježíš chce odstranit všechno, co překáží vztahu mezi člověkem a Bohem. On činí Boží dům domem modlitby. „Můj dům bude domem modlitby.“ Právě modlitba vystihuje náš osobní vztah k Bohu. Skutečnou modlitbu však provází služba druhým a skutky milosrdenství.
         Reforma - ta je jednorázová a týká se vnějších skutečností, které ztratily v čase svou schopnost oslovit a přiblížit člověka Bohu. Ale obnova - ta je vnitřní a dlouhodobá. Boží dům – církev se pozná podle toho, že je domem modlitby. A to jak modlitby tiché osobní, tak i společné modlitby díků a chvály.
         Dnes se setkáváme z různých náboženských obcí, ale i z různých křesťanských církví, abychom se spojili v modlitbě. Abychom Bohu děkovali za to, co pro nás v Kristu učinil, za to, co nás spojuje. Abychom děkovali za jeho milost a shovívavost, za mnohá obdarování, která můžeme zakoušet i v Církvi československé husitské. A abychom ho především prosili za víru, lásku a naději. Jen v důvěře v milosrdného Boha se můžeme vyrovnat s bolestmi minulosti. Jen v lásce Ježíše Krista můžeme naplno prožívat přítomnost. Jen v naději z Ducha se nemusíme obávat budoucnosti. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 28.01.2010 02:48 zobrazeno: 3067x