Dokumenty české reformace jako věroučné prameny v základech víry CČSH

17.10.2016

Čtyři pražské artikuly a Česká konfese

V Základech víry Církve československé husitské jsou jako věroučné prameny z období české reformace uvedeny dva stěžejní dokumenty. Prvním dokumentem jsou Čtyři pražské artikuly z roku 1420 a druhým Česká konfese z roku 1575. První je z počátečního období jako formulace základního programu husitství a druhý ze závěrečného údobí české reformace - z konce 16. století v setkání se světovou reformací, zejména luterskou. Ve vydání Základů víry se Stručným komentářem z roku 2014 je uveden odkaz na plné znění obou dokumentů, jak jsou zveřejněna ve vydání v publikaci Čtyři vyznání z roku 1951. U čtyř pražských artikulů v úplné verzi tak vynikne důkladná biblická argumentace husitů na jedné straně, tak ale na druhé straně se ukazuje, jak je vystavěna i argumentace z patristické a církevní tradice. Spolu s Písmem svatým pro utrakvisty hrála význačnou roli pro argumentaci právě patristická a starocírkevní tradice, kterou neopomíjeli, na rozdíl od pozdějších představitelů světové reformace stavějících pouze na Písmu. Se zněním čtyř pražských článků se setkáváme také v různých obměnách též v husitských listech a manifestech. Ačkoliv se mění pořadí i formulace článků, přesto jejich základní obsah zůstává.

Čtyři pražské artikuly formulují základní reformní program a zásady českého opravného hnutí již od dob Milíče z Kroměříže a jsou spjaty zvláště s reformním působením Mistra Jana Husa. Vznikly zřejmě za ideového vedení Mistra Jakoubka ze Stříbra. Patrně z července roku 1420 pochází toto později ustálené pořadí: 1) svobodné kázání Božího slova, 2) přijímání pod obojí, 3) odnětí majetku a světské moci kněžím, 4) trestání zjevných hříchů těmi, jimž to přísluší ve smyslu Lv 19,17 a Mt 18,15. Čtyři pražské články jsou nazvány „první konfesí české reformace“. Jejich vznik je kladen do podzimu roku 1419 a důležité je jejich znění z července roku 1420. Artikuly se staly zemským zákonem vyhlášeným na čáslavském sněmu v červnu roku 1421. Na Husův zřetelný vliv při formování čtyř artikulů poukazuje například církevní historik Martin Wernisch v knize s názvem Husitství - Raně reformační příběh, z roku 2003. Svobodné kázání Božího slova bezprostředně souvisí s Husovou kazatelskou činností a jeho nerespektováním církevního zákazu kázat. Pavel Soukup ukazuje, že východiskem podle Husa pro oprávnění kázat i přes církevní zákaz je kněžské svěcení. Zatímco Hus úkol kázat vztahoval na kněze, Mikuláš z Drážďan rozšířil tento požadavek svobodného kázání i na laiky. Významným článkem programu české reformace je přijímání podobojí. Kalich se stal symbolem české reformace – konfesní identity utrakvistů. Článek o „panování kněží“ týkající se politické a hospodářské moci duchovních i článek o morální nápravě společnosti a církve jsou již obsaženy v Husově reformním úsilí a kazatelské činnosti. Na čtyřech článcích pražských nás upoutá pojem svoboda. Mluví se zde o „svobodném“ zvěstování a kázání Božího slova i o „svobodném“ podávání svátosti těla a krve Páně. I další dva artikuly souvisejí se svobodou – svoboda duchovních od nadměrného majetku a osvobozování církve společnosti od negativních morálních jevů. Na pozadí je zápas husitů o pravou svobodu spojenou s poslušností svrchované autority Božího zákona, takže se přímo hovoří o „svobodě Božího zákona.“

Druhým uvedeným pramenným věroučným dokumentem v Základech víry je Česká konfese. K teologickému obsahu a politickým souvislostem se podrobně vyslovuje Zdeněk David ve své knize Nalezení střední cesty. Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi, vydané v českém překladu v roce 2012. Upozorňuje, že utrakvismus měl teologicky blíže ke katolicismu než k protestantismu, ale z politických důvodů se spojil s luterány a s Jednotou bratrskou. Česká utrakvistická církev se dostala do tlaku habsburského rekatolizačního úsilí a hledala cestu k zajištění své existence. Podle Zdeňka Davida se jedná v případě České konfese spíše o luterské vyznání jako určité obdoby Augsburské konfese pro České země. K problematice České konfese existuje starší práce Ferdinanda Hrejsy a také novější teologické pohledy A. Molnára a Zdeňka Trtíka. I přes vliv luterství a teologicky radikálnějších přístupů Jednoty bratrské jsou v České konfesi uchovány specifické české reformační akcenty, jakými je úcta k Mistru Janu Husovi jako Božímu mučedníkovi (v předmluvě vydaní jednoty bratrské z roku 1608), čtyři pražské články, které jsou považovány za „znamení“ pravé církve (XI., 6) a také pojetí víry a skutků. I když je zdůrazněno v případě ospravedlnění člověka před Bohem reformační pojetí pouhou milostí a pouhou vírou bez zásluh (VIII.), je však též uvedeno v pojednání o víře, že pravá víra a spojení s Kristem nemůže být bez lásky a dobrých skutků s odkazem na apoštola Pavla (Ga 5,6) (IX., 3).

Témata a pojmy v Základech víry z věroučné tradice české reformace

V učení o církvi lze vidět v odpovědi na otázku, kdo je hlavou Boží církve, zřetelnou spojitost s Husovým pojetím církve. Hlavou Boží církve je podle Základů víry ve shodě s Janem Husem Ježíš Kristus (ZV ot. 27). Tato teze je biblická (Ef 1,22; Ko 1,18) a je obsažena v Husově spise De ecclesia (3. kapitola). Setkáváme se s touto tezí však také již u Tomáše Akvinského v jeho Výkladu víry, kdy říká, že hlavním základem a hlavou církve je Ježíš Kristus. Dále nepřehlédneme, že je v Základech víry hojně užívaný pojem „Boží církev“ (Srov. ZV ot. 5; ot. 6 a další otázky v I. oddíle), který se vyskytuje v České konfesi, a takto je nazván její XI. článek „O církvi Boží“. V nauce o spáse – v učení o víře a skutcích nestojí Základy víry na stanovisku protestantismu „pouhou vírou“ – solafideismu, ale ospravedlňující je pravá víra, která se uplatňuje láskou (srov. ZV ot. 95). Jaká je souvislost v učení o svátostech v části o večeři Páně Základů víry s českou reformací? Důraz na „pravé tělo a pravou krev Krista“ v České konfesi (České vyznání XV., 1.) je zřejmě v návaznosti na utrakvismus sycený tradiční eucharistickou úctou včetně zachovávání svátku Božího těla, ale je i z luterského pojetí (Srov. Augsburské vyznání X.). Formulace o „pravém těla a pravé krvi Krista“ neodporovala ani učení Jednoty bratrské, nacházející se v určitém věroučném středu a otevřenosti. Výpovědi Základů víry o chlebu a vínu v otázkách č. 109 a č. 332 se zdají být blíže teologii radikálního táborství a teologii kalvínské reformace, zdůrazňující duchovní Kristovu přítomnost, neboť Kristovo tělo je v nebi (Srov. Helvetské vyznání, čl. 21,10). Podle Komentáře k Základům víry se věnuje větší pozornost chlebu a vínu, které jsou „znamením a potvrzením Kristovy svátostné přítomnosti ve společenství církve slavící večeři Páně“ (Základy víry se Stručným komentářem, cit. s. 150).  Co však je v Základech víry na učení o večeři Páně patrné, je její koinonický zřetel s důrazem na bratrské společenství a eschatologický rozměr ve smyslu vyhlížení přicházejícího Božího království (Srov. ZV, ot. 322). Toto je charakterické právě pro českou reformaci. Přijímání podobojí vyjadřuje jednotu a rovnost duchovních a laiků u Kristova svátostného stolu. Eschatologický výhled k Božímu království je také jeden z podstatných rysů české reformace od Milíče z Kroměříže až k Janu Amosi Komenskému.

Nejvyšší normou nauky Církve československé husitské je Duch Kristův dosvědčen Písmem a tradicí, jak je to vyjádřeno v pojmovém určení (Základy víry Církve  československé husitské se Stručným komentářem, s. 6, s. 8 a ot. č. 46-48). Pro českou reformaci byl nejvyšší autoritou víry a nauky živý Kristus, jak je to zřetelné v Husově odvolání (apelaci) ke Kristu. Je to vyjadřováno Husem pojmem „zákon Kristův“, a tento zákon je podle něho „zákon lásky“. O normě zákona Kristova (lex Christi) jako zákonu lásky a milosti (lex caritatis et gratiae) či zákonu božské lásky (lex divini amoris) pojednává též Tomáš Akvinský ve svém výkladu Desatera. Autoritu pravdy Ježíše Krista vyznávali i husité, jak je to zřejmé z dobových pramenů. „Základem našeho pojetí je pravda křesťanská a evangelická zosobněná Kristem“, čteme v jednom z husitských listů. Tento princip husitské nejvyšší věroučné normy se vyskytuje v tzv. Chebském soudci, který se měl stát rozhodující autoritou mezi katolickou a husitskou stranou v disputacích na Basilejském koncilu. Chebský soudce je dalším významným věroučným dokumentem husitství spolu se čtyřmi pražskými artikuly. V dohodě zástupců husitů a basilejského koncilu ze dne 18. května 1432 je řečeno:„…bude přijat za nejspravedlivějšího a nestranného soudce zákon boží, praxe Kristova, apoštolská a prvotní církve spolu s koncily a učiteli, kteří se na něm pravdivě zakládají“. I přes důležitost pojmu „zákon“ ve středověkém myšlení, se setkáme u samotného Jana Husa i s formulací „z popudu ducha Ježíše Krista“.

Z výše naznačeného se ukazuje, že učení Církve československé husitské má vnitřní obsahovou vztažnost k víře, spiritualitě a učení Mistra Jana Husa a české reformace a tento pramen je užitečné objevovat a promýšlet z hlediska teologické totožnosti naší církve, vycházející jak z modernistického úsilí, tak i z věroučných zdrojů české reformace.  

Tomáš Butta

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 01.12.2016 11:31 zobrazeno: 2365x