Kázání při 50. výročí sboru CČSH v Hovoranech – říjen 2008 Iz 12,1-6; 1 Te 5,8-11
Sestry a bratři, při dnešní slavnosti pořádané k výročí Chrámu Spasitele jsme otevřeli Janovo evangelium. V Janově evangeliu je zdůrazněno jedinečné poslání Ježíše a nezbytná víra v něho, jako skutečná cesta ke spáse. Kdo v něho věří, nepodléhá Božímu soudu, ale má věčný život. Jestliže se hovoří o víře, pak to neznamená jakoukoliv víru – v kohokoliv a v cokoliv. Lidé jsou ochotni uvěřit komukoliv a čemukoliv, ale pak dochází ke zklamání. Jde o víru v Ježíše. To připomíná i název tohoto sboru husitské církve zde v Hovoranech – Chrám Spasitele. Kdo je vlastně Ježíš? O něm byly napsány stovky knih. Také významný protestantský teolog a známý lékař v Africe Albert Schweitzer se pokusil sepsat s důkladností novou knihu o Ježíšově životě. Když na tomto díle pracoval, shromáždil četné dostupné knihy ve svém bytě, roztřídil je a poskládal na sebe. Podal o tom svědectví: „Několik měsíců museli lidé, kteří mě navštěvovali, procházet mým pokojem po pěšinách, které se vinuly mezi hromadami knih (A. Schweitzer: Z mého života a díla, Praha 1974, s. 44).
Kam je Ježíše možné zařadit? V době jeho pozemského života existovaly židovské skupiny, jakými byly kněžská třída saduceů, odbojní zélóti, eséni – mniši v Kumránu či zákoníci a farizeové usilující o zbožnost a morálku podle zákona. Ježíš nepatřil k saduceům – k horní kněžské vrstvě. Nebyl knězem, ale „laikem“. Nebyl žádný politický revolucionář – zélóta. Neusiloval o pozemskou vládu a neužíval násilné prostředky k dosažení moci. Nebyl asketickým mnichem. Nepatřil k esénům a ke společenství Kumránu. Žil mezi lidmi a zvěstoval radostné poselství o Boží milosti pro hříšníky. Nebyl žádný zbožný moralista – farizeus a zákoník. Neviděl příchod Božího království v plnění zákona, nýbrž skrze milostivý Boží čin samotný, který očekává ze strany člověka pouze důvěřivé přijetí a odevzdanost ve víře a lásce. Ježíš se vzpírá každému schématu. Byl Bohu blíže než kněží a od světa byl svobodnější než asketi; byl morálnější než moralisté a revolučnější než revolucionáři. Pro něho byla nejvyšší a bezprostřední normou Boží vůle (H. Küng: Být křesťanem, s. 86).
Mnohé knihy, které byly o Ježíšovi naspány, jsou pro nás užitečným poučením. Ale přesto základní pramen o něm je Písmo svaté – čtyři evangelia. Tři evangelia Matoušovo, Markovo a Lukášovo podávají svědectví o jeho životě v jeho dějinnosti a čtvrté evangelium Janovo svědčí o jeho duchovní existenci. Právě v Janově evangeliu je ukázáno, že Ježíš od svého původu má vztah k Bohu. Je to vyjádřeno titulem „jednorozený“ (v. 16 a v. 18). Bůh posílá svého jednorozeného, tedy jediného Syna. Jak je to vysloveno i ve starokřesťanském vyznání „Věřím i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného…“. Jen Ježíš je v pravém slova smyslu Božím Synem. Má v Otci svůj věčný původ. On má domov v Bohu, my zde na zemi, on žije ve věčnosti, my tady v čase, on žije v dokonalém vztahu lásky s Otcem, my ve složitých mezilidských vztazích, kde skutečná láska často schází.
„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Tento jeden jediný verš z Janova evangelia shrnuje a vystihuje celé poselství Bible. Bůh je představen jako ten, kdo má rád, kdo miluje. „Bůh je láska“ (1 J 4,8). Tato Boží láska AGAPÉ není uzavřena do sebe. Je otevřená navenek - vůči světu, vůči všemu a vůči každému. Vždyť tato láska je důvodem stvoření světa. Bůh vše tvoří z lásky. Boží láska proniká svět, celé stvoření, dotýká se každého člověka. Jak to vyjádřil Karel Farský v textu písně: „Lásky své nám pochopit dej míru, kterou všechno žije ve vesmíru “ (Zpěvník CČSH, č. 171, 2. sloka). Možná nás zarazí, že je ve verši 16. užit minulý čas: „Bůh miloval.“ Copak Bůh už nemiluje? Copak je Boží láska už minulostí? Ne, Boží láska trvá. Nepodléhá změnám a času. Přesto užitý minulý čas zdůrazňuje, že to největší obdarování Boží láskou již bylo uskutečněno. Už se to jednou pro vždy stalo. Bůh v konkrétní události dává poznat svou lásku. Boží láska se nejzřetelněji projevila v Ježíši Kristu, v jeho oběti za nás. Slyšíme: „Dal svého jednorozeného Syna.“ Ježíš je Božím Synem od věčnosti. Je jediný pravý Boží Syn. Jak je to vyjádřeno výrazem „jednorozený“ MONOGENÉS (monogenhV ). Otec dal svého Syna. Obětoval tohoto, který je jeho srdci nejdražší. To, co nepožadoval Hospodin na Abrahamovi, činí sám. Není většího daru, jaký měl, než vlastní syn. Není větší projev Boží lásky. Proč to Bůh udělal? Proč nechal svého Syna vyvýšit na potupném dřevě? To Bůh udělal pro záchranu světa. Pro jím stvořený, avšak jemu odcizený svět (KOSMOS). „Tak miloval svět…“Tomáš Butta, patriarcha
Helena Bastlová publikováno: 07.11.2007 08:24 zobrazeno: 4105x
Patriarcha
- program |
Diecéze
- Brno |
Facebook