Ef 2,17-22 Patřit k Boží rodině a budovat duchovní dům na Kristu

06.08.2017

Kázání u příležitosti 90. výročí Husova sboru v Olomouci v Hodolanech – 6. 8. 2017

Sestry a bratři,

zdravím vás při této vzácné slavnosti Husova sboru v Olomouci – Hodolanech. V srpnu roku 1926 byl položen základní kámen a o rok později před devadesáti lety v srpnu byl slavnostně otvírán. Chceme si v tomto shromáždění tu dobu připomenout, chceme myslet na ty, kteří zde tvořili rodinu církve a kteří budovali tento chrám. A chceme prosit o Boží požehnání i pro budoucí čas pro tento sbor, pro toto město, pro všechny křesťany a celou Kristovu církev, která má v tomto světě v každé době své zvláštní a nezastupitelné poslání přivádět lidi do blízkosti Kristovy lásky.

Pro dnešní slavnost jsem zvolil čtení z listu apoštola Pavla křesťanům do Efezu. Apoštol Pavel v listě Efezským užívá pro církev dva obrazy. Tím prvním obrazem je rodina. Říká: „Patříte k Boží rodině.“ A tím druhým obrazem je stavba. „Jste stavbou … jste budováni v duchovní příbytek Boží.“

Pavel o křesťanech v Efezu říká, že již nejsou cizinci, nejsou přistěhovalci, ale náležejí k Božímu národu a patří k Boží rodině. Cizinec je ten, kdo někam přijde, navštíví třeba cizí zemi nebo město. Může dokonce ledacos z toho nového neznámého prostředí poznat. Ale přesto tam není doma, nepatří tam, a za čas stejně odcestuje a vrátí se zase zpátky. Přistěhovalec je zase ten, kdo se v určitém prostředí nenarodil, ale přišel tam odjinud, ale úplně nezdomácněl. Když se člověk někam přistěhuje musí si třeba delší dobu zvykat na nové prostředí a není přijímán ode všech třeba příliš přívětivě a někteří mu to mohou dávat i najevo. I když v dnešní době stěhování a změny míst patří běžně k životu v našem současném světě, který je v neustálém pohybu. Ale tehdy ve starověku lidé rozlišovali, jestli někdo někam rodově patřil, anebo se tam přestěhoval. A dostáváme se k národu. Být součástí určitého národa to už něco znamená. Člověk není cizinec ani přistěhovalec, ale je spojen se svým národem a se svou zemí. Pro církev však Pavel užívá i obraz rodiny. „Patříte k Boží rodině.“ Rodina se vyznačuje osobními vztahy. Církev má být jako rodina. Rodina, která je obnovována Kristovou láskou, ve které si lidé nejsou lhostejnými, mají o sebe zájem a pomáhají si, když je třeba. Ti, kteří zakládali tuto náboženskou obec, cítili, že nejen patří k určitému národu, ale především že tvoří širokou rodinu bratří a sester, kteří mají jednoho společného Boha Otce a prvorozeného bratra Ježíše.

A ten druhý obraz užitý apoštolem Pavlem se týká stavby. Každá stavba má mít dobré základy. Těmi dobrými základy stavby církve jsou apoštolové a proroci. Apoštol Petr, apoštol Pavel a mnozí další apoštolové, kteří kladli svým svědectvím základy křesťanské církve. Na jejich dílo navazovali další generace. Neboť stavba musí růst. Na začátku křesťanství jsou zcela jedinečné osobnosti obdařené Božím Duchem apoštolové a proroci. Ale jsou i mnozí další. Nositelé evangelia pro náš národ byli Cyril a Metoděj, ale také Mistr Jan Hus, a také Jan Amos Komenský, ale i dr. Karel Farský a zakládající generace naší církve. Stavba církve má tady apoštolské základy, pak mnozí další tuto stavbu v návaznosti na tyto základy vytvářeli a vytvářejí svým svědectvím víry a křesťanským životem. Jiní pracovali před námi a my v jejich práci pokračujeme. Ale co je nejdůležitější a nejpodstatnější je spojení a propojení celé stavby. A tím je samotný Ježíš Kristus, který je tím nejhlubším a nejpevnějším základem a současně tím vrcholem a klenbou, která všechno spojuje. Kristus svou láskou drží církev – tuto duchovní stavbu pohromadě a činí tento duchovní chrám pevným a stálým. Každý křesťanský kostel či sbor má tento duchovní chrám a tuto Boží stavbu připomínat a zviditelňovat.

Poselství z listu Efezským nám ukazuje, jak je důležité někam patřit, patřit do určité konkrétní rodiny ve smyslu rodiny církve. Podoba církve se mění, ale důležité je, aby byla stále takovou rodinou, kde jsou si všichni blízcí a spojovala nás Kristova láska. A to druhé poselství je výzvou, abychom obstáli v proměnách doby, aby naše víra byla a zůstala pevná a stálá. Tradičním stavebním materiálem je kámen. Znamená trvalost, odolnost, neproměnnost. Když v srpnu v roce 1926 byl pokládán a poklepáván základní kámen, tak při tom tehdejší bratr předseda rady starších řekl: „Tak jak je pevný tento kámen, tak ať je pevná i vaše víra.“ Když byl položen základní kámen, pak to bylo spojeno s výhledem do neznámé budoucnosti. Jak se toto přání naplnilo? My dnes po devadesáti letech hledíme zpět. Pevný kámen je stále v základech tohoto sboru a obstál i v různých těžkých dobách. Dnes v tento den si s vděčností uvědomujeme, že po celou dobu těch 90 let se zde setkává Boží rodina bratří a sester, a tento viditelný chrám, tato stavba dokládá víru naši i víru našich předků, víru, která byla založena na samém základu, kterým jsou bibličtí apoštolové a proroci, a především sám Ježíš. Ten je tím základem a kamenem nejpevnějším. Budeme-li se držet Ježíše, pak naše víra zůstane pevná, jak si přáli ti, kteří tento sbor budovali a otevírali před 90 lety. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 27.09.2017 11:45 zobrazeno: 1025x