Zamyšlení k výročí Božího bojovníka Jana Žižky

Zamyšlení k výročí Božího bojovníka Jana Žižky patriarcha 10/25/2006 - Slovo na Vítkově – 11. 10. 2006

Vážení přítomní, sestry a bratři,
své slovo uvedu textem z Bible z knihy Kazatel ze 3. kapitoly: „Veškeré dění pod nebem má svůj čas … je čas boje i čas pokoje“ (v. 1.8).
V dějinách naší vlasti se střídal čas boje a čas pokoje. Postava, kterou si dnes připomínáme - Jana Žižku z Trocnova, je spojena s časem boje.
Ale tuto osobu je třeba vidět v souvislosti s celou českou reformací – dobou 15. až počátku 17. století. V této významné epoše našich dějin vyniká zejména mistr Jan Hus, který prosazoval náboženskou reformaci slovem a vedl zápas ducha. Patří k této době Jakoubek ze Stříbra, který jen velmi váhavě dal jako univerzitní mistr souhlas k obranné válce, když byla země ohrožena křižáckou výpravou. Nelze nepřipomenout radikálně mírové myšlení Petra Chelčického, který ve své Postile podrobil kritice provádění husitského programu násilným způsobem. A také připomeňme osobnost Jana Amose Komenského s jeho vizí světového míru a odporu proti válce, a to i proti válce náboženské, jak je to vyjádřeno ve jeho spise Anděl míru (Angelus pacis) z roku 1667.
Ve srovnání s těmito osobnostmi z řad duchovních a kazatelů byl Jan Žižka mužem boje a války, byl člověkem středověku. K mentalitě středověku patřily zbraně, neboť lidé se cítili neustále ohroženi. Používání zbraně se proto považovalo za legitimní a nezbytné. Žižka byl přísný, neúplatný vojevůdce a neporazitelný vojenský stratég.
Pro husitství a českou reformaci má tento muž nesporný význam, neboť jinak by byly Husovy reformační myšlenky násilím potlačeny, kdyby se Jan Žižka nepostavil rozhodným způsobem na jejich obranu. Své vojenské schopnosti dal do služby programu husitské reformace, vyjádřeného ve čtyřech pražských artikulech, kdy byla husitská reformace ohrožena zvenčí i zevnitř.
Kdo byl tento muž, o jehož charakteristiku se vedly a vedou spory historiků, jakými jsou F. Palacký, V. V. Tomek, J. Pekař, F. M. Bartoš a další ? Jan Žižka se narodil kolem roku 1360 v Trocnově. Od svého mládí byl zvyklý bojovat. Po vypálení dvorce Trocnov stál na straně proti Rožmberkům. Účastnil se později bojů proti řádu německých rytířů na straně polského krále Vladislava. V Praze vstoupil do služeb krále Václava IV. Provázel královnu Žofii do Betlémské kaple, kde naslouchala kázání mistra Jana Husa. I Jan Žižka byl osloven Betlémským kazatelem. Jeho odsouzení a upálení roku 1415 považoval spolu s mnohými za nesmírnou křivdu a hlubokou nespravedlnost.
Žižka se stal známým v listopadu roku 1419, když se zapojil do boje proti královským a arcibiskupským žoldnéřům v Praze na Malé Straně. Odešel později do Plzně a pak do Tábora, kde se stal jedním ze čtyř hejtmanů. Chápal svůj úkol vojevůdce ve smyslu Božího bojovníka, neboť víra ve spravedlivou věc pomáhá k vítězství i proti mnohem větší přesile.
Toto dnešní setkání se koná na vyvýšeném místě s výhledem na Prahu – na památném vrchu Vítkově. Vítkov je místem, kde Žižka napomohl významným způsobem k obraně Prahy. Křížová výprava k potlačování tzv. české hereze užívala prostředky násilí a zabíjení „kacířů“. Uvádí se, že křižáci byli ve dvojnásobné přesile oproti obráncům Prahy. Když už zůstalo v narychlo zhotoveném dřevěném opevnění Vítkova jen několik málo mužů a žen, přišel na pomoc Žižka s posilou. V této bitvě se rozhodlo o dalším osudu Prahy a země. Vrch Vítkov, který nesl jméno po majiteli zdejší vinice měšťanu Vítkovi z Hory, od slavné bitvy byl všeobecně nazýván Žižkovem.
Po rozchodu s táborskými hejtmany a kněžími se sblížil Žižka s knězem Ambrožem. V zájmu historické pravdivosti je třeba připomenout, že Žižka neměl zřejmě příliš rád kněze ani husitské, natož katolické. Tvrdě se vypořádal i s extrémními blouznivci. Jednu z výjimek tvořil husitský kněz Ambrož, který působil ve východních Čechách v Hradci Králové. Snad to byl právě Ambrož, který nazval návrší u Třebechovic horou Oreb (Choréb) podle biblické starozákonní knihy Deuteronomium (Dt 4,10.15). Východočeští husité se nazývali orebité. Tento Žižkovi oddaný kněz varoval roku 1423 vojevůdce listem před úkladným vrahem. Tzv. Žižkův vojenský řád vznikl v Hradci Králové v roce 1423 zřejmě za ideové a literární pomoci právě kněze Ambrože.
Pro Žižku byly charakteristické smysl pro řád a kázeň, nesmlouvaná přísnost a nemilosrdné zacházení s nepřáteli. Protestantský historik prof. Amedeo Molnár poukázal na inspiraci biblickou knihou Deuteronomium ovlivňující smýšlení kněze Ambrože a tím i Jana Žižky. V této starozákonní knize je popsán způsob vedení tzv. Boží války (20. kap). Může nám připadat popsaný způsob starověkého válečnictví tvrdý a zcela v rozporu s Ježíšovou zásadou lásky k nepřátelům (Mt 5,43-44), ale i v této části Bible nacházíme etické motivy jako je ochrana žen a dětí (Dt 20,14). K pokynům pro vedení boje patří i příkaz, že vojáci si nemají ponechat nic jako kořist pro sebe (Dt 13,18). Žižka sám, když zemřel 11. října 1424 u Přibyslavi, zůstal chudý.
Téma náboženské víry a války je značně složité. Již církevní otec Augustin charakterizoval rozdíl mezi spravedlivými a nespravedlivými válkami. Podle něho je požadavkem vedení spravedlivého boje obranný charakter, účelem je náprava křivd a cílem obnova míru.
V čem je pro nás postava Jan Žižky aktuální ? Pro mladou generaci může vzbudit zájem o bohatou minulost vlastní země v její složitosti a rozporuplnosti. Postavy jako mistr Jan Hus i Jan Žižka odkazují jednoznačně i dnes k zápasu o duchovní hodnoty navzdory silnému sklonu člověka k hmotným zájmům.
Jan Žižka představuje postoj rozhodné obrany naší země, který jako symbol posiloval náš národ vždy v čase nebezpečí a ohrožení. Takto byl chápán legionáři na bojištích 1. světové války i v době odporu proti nacistické zvůli. Tento památník na Vítkově není spojen svým původem s komunistickým údobím, nýbrž jeho počátky sahají do 19. století i do doby první republiky. Monumentální socha, která je dílem sochaře Bohumila Kafky, vznikala od roku 1931 a v období 2. světové války byla pečlivě ukrývána.
Uvedl jsem svou řeč biblickým slovem. A k němu se ještě v závěru vrátím. V knize Kazatel slyšíme: „Je čas boje i čas pokoje.“ Všimněme si pořadí. Nejprve řeč o boji a pak teprve o pokoji. Čas boje, který k životu na této zemi patří, není ale tím, co trvá stále, co nikdy nekončí, ale přichází po něm čas míru. Ačkoliv Bible popisuje mnohé bitvy a boje, které provázejí dějiny lidstva od nejstarších dob, a bohužel i v přítomnosti, přesto obsahuje též výhled k míru a k plnosti života. Tento výhled k pokoji je pro nás křesťany spojen s Ježíšem Kristem, který proto přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti (J 10,10)

Ivo Vacík publikováno: 21.02.2007 02:23 zobrazeno: 5970x