L 24,1-9 Ježíš v rukou hříšných lidí a v mocných rukou Božích

kázání na Hod Boží velikonoční – T. B. - duben 2007

Sestry a bratři,
ve velikonočním ránu jsme svědky zvláštních překvapujících událostí. Jejich viditelným znamením je odvalený kámen a prázdný hrob. Jaké překvapení! Těžký masivní kámen, se kterým by ženy nebyly schopny pohnout, se náhle sám odvalí! A hrob, ve kterém mělo spočívat Ježíšovo tělo, byl prázdný!
Jen na zemi leželo svinuté plátno!
Tato viditelná znamení nepřinesla svědkům pravou velikonoční víru a radost. Ženy byly bezradné, nevěděly, co si o tom mají myslet, a apoštol Petr byl naplněn údivem. Nikoli jen vnější viditelné úkazy – odvalený kámen a prázdný hrob, ale až slovo, které zaznívá o velikonočním ránu, vzbuzuje a posiluje víru. Tím se do prázdného temného hrobu dostává světlo nebeské záře a prázdnota se stává průhledem k věčnosti.
Velikonoční slovo „Není zde, byl vzkříšen“ zaznívá skrze Boží posly, muže v zářícím rouchu. Je tak vyjádřeno, že původ a zdroj velikonočního evangelia není v žádném člověku – ve fantazii žen ani ve zbožném přání Petrově, ale v Bohu samém. Tam, kde se odehrává něco velmi významného mezi nebem a zemí, mezi Bohem a člověkem, tam podle biblického svědectví se vyskytují andělé, Boží poslové a služebníci. Plní Boží vůli a oznamují ji. Ve Starém zákoně se objevují ve snu praotce Jákoba, kdy sestupují a vystupují po nebeském schodišti. Čteme o andělech ve vánočním příběhu o Ježíšově narození. Také při pokušení, kdy byl vystaven moci zla, andělé Boží byli na jeho straně (Mk 1,13). Anděl Ježíšovi dodával sílu při modlitbě v Getsemanské zahradě (L 22,43). Biblická postava anděla vyjadřuje Boží přítomnost, pomoc a posilu. A nyní ve velikonočním ránu andělé oznamují ženám, že Ježíš byl vzkříšen.
Současně ženám připomínají: „Vzpomeňte si na jeho slovo. Vzpomeňte si na to, co vám řekl, když byl ještě s vámi.“ To, co se stalo o Velikonocích, bylo předem předpověděno, prorokováno, sděleno učedníkům. Ježíš předpovídal své utrpení v Jeruzalémě. Stále na to své učedníky připravoval. Opakovaně mluvil o svém utrpení a smrti. Předvídal, že bude vydán do rukou hříšných lidí (L 9,44). A skutečně se tak  stalo. Byl vydán do rukou hříšných lidí, jak to podrobně popisuje pašijový příběh čtený na Velký pátek. Jeho život měl v ruce Jidáš. Pro něho se zúžil na třicet stříbrných, které svíral v dlani za zradu. Ježíšův život měl v rukou dav, který si mohl vybrat, koho chce propustit, zda Barabáše nebo Ježíše. Jeho život měl v ruce nerozhodný soudce Pilát. Ačkoliv si omýval ruce, přesto na nich lpěl hřích. Jeho život byl v rukou vojáků, kteří mu působili utrpení. Rukou bezbožných byl Ježíš přibit na kříž a zabit (Sk 2,23). Připadá nám, jakoby hříšní lidé měli všechno ve svých rukou, a dokonce i samotného Ježíše. Mohou o něm rozhodovat, mohou si s ním dělat, co chtějí, mohou překrucovat jeho slova, mohou ho zhanobit, mohou se mu vysmívat, mohou ho odstranit a vyjádřit tak, že si stačí sami a že ho nepotřebují. 
Velikonoční příběh nám však ukazuje, že zde nejednají jen lidské ruce, ale také ruce Boží. Poslední Ježíšova slova na kříži podle Lukáše zněla: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (L 23,46). Nadevšema lidskýma rukama je mocná paže Boží. Hebrejské slovo jad znamená ruku i moc. Bůh má vše ve svých rukou, ve své moci. „Hospodin dá svému pomazanému vítězství, on mu odpoví ze svého svatého nebe, bohatýrskými činy své vítězné pravice“ (20,7 srov. Ž 118,16).
Ježíš předpovídal nejen své utrpení, ale i své vzkříšení. Věděl, že ho Bůh ani v nejhlubším utrpení neopustí. Andělé připomínají ženám: „Vzpomeňte si, jak vám řekl, že Syn člověk třetího dne vstane.“ Ježíš spolehl na svého Otce. Musel projít zápasem, utrpením, smrtí, aby vstoupil do Boží slávy.
Co nám tento příběh může říci dnes? Lidský život v tomto světě je plný, obrazně řečeno, balvanů, temnoty i prázdnoty. Těžký kámen zpodobňuje situaci, kdy si s něčím nevíme rady, nemůžeme s tím sami hnout. Nemáme na to ani dostatek sil. Připadáme si bezmocní. Klademe si otázku, podobně jako ženy ve velikonočním příběhu: „Kdo nám pomůže odvalit kámen?“ A najednou je kámen nečekaně pryč. Známe situace, kdy se před námi otevírají samy dveře. A teď nemyslím na samootevírací dveře, když vstupujeme do obchodu nebo do banky. Myslím na situaci, kdy se nám dlouho něco nedařilo, a najednou to jde samo. Překážky mizí, smůla se prolomí, nepříznivé okolnosti pominou.

Tomáš Butta patriarcha

Ivo Vacík publikováno: 16.04.2007 04:46 zobrazeno: 4603x