Jan Amos Komenský a jeho vyrovnávání se s utrpením z hlubiny víry

Jan Amos Komenský je osobností, kterou vrcholí husitská tradice, úsilí Jednoty bratrské a celé české reformace. Komenský svým působením a dílem přesahoval svou církev, ze které vyšel – Jednotu bratrskou, svůj národ, ale také svou dobu, v níž žil. Například mnohé z jeho pedagogických návrhů začaly být uskutečňovány až v moderní době.

Životní putování z vlasti do zemí Evropy

Narodil se 28. března roku 1592 patrně v Uherském Brodě nebo v blízké vesnici Nivnici. Od svého dětství vyrůstal ve víře a řádech Jednoty bratrské, k níž jeho rodina náležela. Uherskobrodský sbor patřil k důležitým centrům Jednoty na Moravě. Od roku 1608 se stal žákem bratrské školy v Přerově. Za podpory Karla staršího ze Žerotína studoval teologii na proslulých reformovaných akademiích v Herbornu a následně v Heidelbergu, kde získává evropský rozhled v tehdejším teologickém a filozofickém myšlení. Po svém návratu se stal učitelem na bratrském přerovském gymnáziu a od roku 1618 duchovním správcem ve sboru ve Fulneku. Od počátku se věnoval literární činnosti, zejména v českém jazyce, a promýšlel nové lepší způsoby výuky na školách. Do jeho života zasáhl rok 1620, kdy došlo k porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře, a události, které potom následovaly. Od té doby se musel jako duchovní Jednoty bratrské skrývat. Byl nucen uprchnout z Fulneku, kde byla v roce 1624 zničena jeho knihovna. Při morové nákaze mu zemřela žena a jeho dvě děti. Roku 1628 odchází z vlasti do vyhnanství a působí jako duchovní, pedagog a spisovatel v cizině – v polském Lešně, v Anglii, ve Švédsku a v Sedmihradsku – v Blatném Potoku (Sarospataku). V kulturních kruzích tehdejší Evropy si získal jméno uznávaného učence. Byl důležitým mluvčím české nekatolické emigrace a aktivně se účastnil politických snah proti vládě Habsburků. Je autorem četných spisů náboženských, filozofických, pedagogických, jazykovědných, také bratrského kancionálu, katechismu a dalších. V roce 1648 se stal biskupem Jednoty bratrské, která v té době již neměla příliš dobré vyhlídky na rozvíjení svého života a činnosti. Posledním tvůrčím působištěm J. A. Komenského se stal v letech 1656-1670 Amsterodam v Nizozemí, kde zemřel 15. listopadu 1670 a je pohřben v Naardenu.

Vyrovnávání se s bolestí a utrpením

Komenského můžeme charakterizovat jako muže bolesti a utrpení. Jeho duchovní zkušenost formovalo od počátku jeho života setkávání se s utrpením v různých podobách. Byl tím, kdo bytostně prožíval tragédii svého malého národa, své církve – Jednoty bratrské, i svého vlastního života. Zakoušel opuštěnost a pronásledování. Žil v těžké a tvrdé době, poznamenané hrůzami a útrapami třicetileté války. V těchto životních zkouškách a strázních ho držela především víra v Boha. Jeho životní zápas víry může být přirovnán k zápasu starozákonního Joba, který ani v neštěstí neztrácí víru. Říká: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ (Jb 2,10) Ve své knížce „Přemyšlování o dokonalosti křesťanské“ Komenský v úvodu píše: „Z tohoto traktátu budeš moci vyrozumět, že je marné si vybírat, jak by člověk chtěl být od Boha veden, ale že nejlepší jest jít povolně za Pánem Bohem, třeba i s pláčem, a vděčně přijímat z jeho ruky všecko, štěstí i neštěstí, radost i zármutek, smích i pláč“ (Studnice útěchy, cit. s. 9). Všemi spisy Komenského prostupuje jeho niterná jistota víry a křesťanské vyznání. Ve spise „Hlubina bezpečnosti“ píše, že člověk si přivodí zmatek a strast, vzdálil-li se od Boha, opustil-li místo sobě určené, s nárokem na svévolnou samostatnost (samosvojnost), místo aby pamatoval, že bytostně závisí na Bohu. Pravým lékem je návrat do pravého centra, k Bohu, do jeho plnosti, kde člověk dochází bezpečí a blaha. Cestu k sobě usnadnil Bůh tím, že se nám učinil viditelným v Kristu, odhalil nám v něm studnici našeho života a pokoj v jeho zásluhách. „Kdo se tak cele, bez podmínek oddá Bohu a ponoří se do hlubiny Boží laskavosti, ten snadno zapomene na všechny obavy a hrůzy, ale i na vše, co má kolem sebe i v sobě, ba i sám na sebe, sám sobě se ztratí a žije a přebývá jen v Bohu“ (Hlubina bezpečnosti, cit. s. 72). Jestliže ve světě panuje jen nejistota a zmatek, pak Komenský nalézá pravou jistotu a pokoj v Bohu plně poznatelném v Kristu. A tuto jistotu doporučuje také druhým.

Obdobný motiv opuštění vřavy světa a návratu k Bohu se objevuje v nejznámějším spise Komenského „Labyrint světa a ráj srdce“, dopsaném v roce 1623 pod Klopoty u Brandýsa nad Orlicí a v konečné úpravě vydaném v Amsterodamu v roce 1663. Předlohou je biblická kniha Kazatel a veršem z ní je také spis nadepsán: „Viděl jsem všecky skutky, kteréž se dějí pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha“ (Kaz 1,1). V závěru je Komenský inspirován Vyznáním církevního otce Augustina: „Srdce naše neupokojené jest, dokudž se koli neustanoví v tobě, Bože.“ Spis nese znaky pietistické zbožnosti, ale Komenskému je cizí pasivita a útěk ze světa a před odpovědností za něj. Poutník není uzavřen jen ve svém srdci, ale vrací se do světa. V závěru slyšíme: „Půjdu, kam poručíš, činiti budu, co rozkážeš. Duch tvůj dobrý spravuj mne jen a veď mezi osidly světa jako po rovné zemi, a milosrdenství sprovázej mne po cestách mých a proveď skrze tyto, ach tesklivé temnosti světa až k věčnému světlu“ (Labyrint světa a ráj srdce, cit. s. 198).

Všenáprava jako překonávání zla a porušenosti ve světě

Komenského veškeré myšlenkové úsilí filozofické, pedagogické, politické a mírové vycházelo z jistoty existence Boha. Komenský jako teolog, filozof a pedagog zdůrazňoval jako „trojí světlo“ tři principy poznání: smysly, poznání rozumem a poznání Božího zjevení z Písma svatého. Komenský se odlišoval od striktně pojatého protestantského hlediska, že jediným zdrojem poznání je Písmo svaté. Lišil se současně i od moderní vědy a filozofie, které vycházejí ze smyslového a rozumového poznání a víru a zjevení odmítají. Podle Komenského byl základním předpokladem k pochopení skutečností soulad vědy a víry. Tento charakteristický rys Komenského myšlení byl od počátku blízký i přístupu v Církvi československé husitské. Podle učení naší církve se věda a víra navzájem nevylučují a nemusejí nutně stát proti sobě v rozporu.

Komenský byl encyklopedistou. Snažil se postihnout všechny vědní obory a jednotlivé poznatky uspořádat v harmonický celek. O to se pokusil ve svém celoživotním díle, tzv. „Obecné poradě o nápravě věcí lidských“. Jeho snažení o jednotný pohled na přírodu a veškerou skutečnost vychází z předpokladu, že je-li jediný Bůh – Stvořitel a pochází-li z něho všechno, pak jistě ve všem musí vládnout soulad a harmonie. I v tomto svém pozoruhodném díle myslí Komenský jako křesťanský teolog. Základem všenápravy – křesťanské humanizace světa – je spolupráce odborníků různých oborů. Píše: „Základem této obecné dobrovolnosti všude bude společné trojí světlo, světlo smyslů, rozumu a Božího zjevení. Za tímto světlem půjdou stejně filozofové, politikové i teologové, lišíce se pouze způsobem použití podle rozličnosti oborů, jimiž se zabývají. Neboť: 1. Filozofové obrátí pozornost k věcem, aby zjišťovali, jak se v přírodě nic neděje nahodile, jak všechno zachovává řády sobě přidělené, aby se tak sami učili i jiné vyučovali nikdy nebloudit při vlastním zacházení s věcmi. 2. Politikové obrátí pozornost k lidem: aby sledovali v tomtéž společném světle zákony lidské svobody nade vším, a tak sami uměli a jiné učili šetřit moudře těchto zákonů stran sebe i jiných. 3. Teologové, vzhlížejíce k Bohu v tomtéž společném světle, převyšujícím všechno, postarají se, aby jeho vládě bylo podřízeno všechno (zejména však jeho obraz, lidská vůle)“ (Obecná porada III., cit. s. 331).

Charakteristická pro tuto pozoruhodnou Komenského koncepci univerzální reformace a všeobecné nápravy světa je spolupráce s Bohem i spolupráce všech lidí založená na poznání Božího světla, moudrosti a dobrovolnosti.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 13.04.2022 07:26 zobrazeno: 447x