Ž 135,14 Bůh obhajuje svůj lid a má se svými služebníky soucit

Sestry a bratři,

jako základ pro naše dnešní zamyšlení v čase připomínky památky patriarchů naší církve i pro povzbuzení jsem zvolil ze žalmu 135, verš 14: „Hospodin svůj lid obhájí, bude mít se svými služebníky soucit.“ V některých překladech Bible je řečeno, že Bůh bude svůj lid „soudit“. To znamená, že nad všemi lidskými soudy, kritickými úsudky i odsouzeními, která mají jen relativní a dočasnou platnost, je svrchovaný soud Boží, kterému jeho lid a jeho církev podléhá. To platí i o naší církvi, která je součástí Božího lidu všech dob i míst. Slovo „soudit“ v tomto případě znamená spíše ochraňovat, opatrovat, jak to vysvětlují bratrští bohoslovci a vykladači ve své šestidílné Bibli. Bůh tedy svůj lid na cestě dějinami soudí, ochraňuje i hájí.

V životě se musí člověk dokázat někdy obhájit. Tím se myslí schopnost účinně se bránit proti projevům nespravedlnosti i různým křivým nařčením. Nestačí totiž jenom něco dobrého udělat, ale musí se to i obhájit, i dokázat si za tím stát. To znamená, dokázat říci, proč to člověk udělal právě tak, jak to udělal. Musíme to umět vysvětlit a zdůvodnit. Každé dílo je vystaveno něčí kritice. Často nejvíce kritizují ti, kteří toho příliš sami neudělali. Výraz „obhajoba“ je nejen z prostředí soudního, ale i univerzitního. Aby člověk mohl získat univerzitní titul, musí napsat práci a tu obhájit. Právě při obhajobě má student prokázat, zda má dostatečný vhled i přehled, zda jeho poznání a názory obstojí vůči oprávněné i neoprávněné kritice ze strany druhých. Zvláštním úkolem patriarchy je hájit a obhajovat, a ani ne tak sebe, ale svoji církev. Každý z patriarchů měl úkol hájit svou církev ve zcela konkrétní době. Její zrod a její cestu musel obhajovat Karel Farský a její existenci a úkoly i další patriarchové, kteří byli zvoleni do čela této církve. Z různých stran přicházejí kritické tlaky po celou dobu jednoho století existence naší církve, a není to jiné ani dnes. Církev je kritizována a nahlížena s nedůvěrou právě proto, že je církví. Lidé ve společnosti církve nerozlišují a církev vidí ve spojení se vším špatným. Je třeba trpělivě prokazovat, že církev má ve společnosti své oprávnění a místo, a evangelium, které přináší, obsahuje nepostradatelné hodnoty i pro současnost. Na druhé straně zase naše církev byla kriticky posuzována a odsuzována, že není vůbec církví, že je jen dobově poplatným hnutím. V takovém případě je nutné zdůraznit, že naše církev je skutečnou církví, neboť věříme v Ježíše Krista jako Božího Syna a našeho zachránce a Spasitele a touto vírou žijeme v obcích a tato víra nás nese. Patriarchové se snažili hájit svoji církev slovy, psanými texty i různými náročnými jednáními se stáními úřady i v ekumeně. Ale kdyby tato obhajoba byla jen na nás lidech, bylo by to málo. Mnohé se i patriarchům nepodařilo, neboť tato služba se vykonává s omezenými lidskými možnostmi. Izrael věděl, že tím, kdo obhajuje svůj lid, není žádný král nebo velekněz, ale Bůh sám. Bůh za svým lidem stojí a hájí jej proti mocným a silným nepřátelům. I my si můžeme uvědomovat, že je to Bůh sám, kdo stojí za svojí církví, kdo ji obhajuje a chrání proti všemu, co ji ohrožuje a zraňuje z vnějšku, ale i uvnitř.

Vždycky si říkám, když přemýšlím o bratrech, kteří nesli službu patriarchy, co všechno museli prožívat, před jakým těžkým rozhodnutím stáli, jakým tlakům čelili! Kdo je v nějaké funkci ve společnosti i v církvi, čelí většinou velké kritice. A to se projevuje již za jejich života, ale i po smrti. Představitelé církve nejsou zahrnováni jen vřelým zájmem a respektem, ale jsou vystaveni nemilosrdné kritice a přísnosti v posuzování. A toho nebyl ušetřen ani Karel Farský. Například jeden duchovní naší církve uspořádal slavnost vynášení jeho busty z kostela. Ale nakonec z naší církve odešel tento duchovní sám a busta se tam zase vrátila. Busta, ať již Husa, Komenského nebo Farského neznamená, že uctíváme sochu, obraz někoho či pěstujeme kult člověka. Ale umělecká díla nám připomínají, abychom na svědky víry nezapomínali, ale zabývali se jejich myšlenkami a jejich dílem.

„Bůh bude mít se svými služebníky soucit.“ To je úžasné povzbuzení pro nás, kteří pro něho konáme ve své nedokonalosti a křehkosti svoji službu. Naším soudcem není lidský soud, ale Pán, jak to píše apoštol Pavel v 1. listě do Korintu (1K 4,1-4). A náš Pán je plný soucitu. Představitelé církve jsou tedy vystaveni nejen přísné kritice lidí, ale mají podíl na velkém Božím soucitu. Připomínáme si osobnosti patriarchů každoročně v červnu právě v tomto kostele v Praze – Dejvicích. Vždyť Karel Farský poklepával jeho základní kámen a Gustav Adolf Procházka jej otevíral. Další patriarchové zde byli voleni na sněmech a konali zde častokrát bohoslužby. Letos si při tomto červnovém setkání připomínáme zesnulé bratry patriarchy bezprostředně před novou volbou na sněmu, který je svolán na sobotu do těchto míst.

Prosíme, aby Bůh stál při naší církvi a aby služba každého, ať již v jakémkoli postavení, napomáhala k dobru a prospěchu církve, k šíření Ježíšova evangelia mezi lidmi a k úctě vůči Božímu jménu ve světě.

Amen.

(Ž 135,1 – 6.13-14)

Červen 2021   

Tomáš Butta, patriarcha-správce církve

Marie Jandová publikováno: 20.06.2021 09:10 zobrazeno: 222x