Co spojuje reformátory Jana Husa a Martina Luthera

Článek do ČZ 41/2017

Víra, zbožnost a učení Církve československé husitské mají svůj významný zdroj v české reformaci, spjaté s postavou Mistra Jana Husa a církví podobojí, ale také v katolickém modernismu nové doby. Přesto je pro nás v mnohém inspirativní i německý reformátor Martin Luther, jeho životní a duchovní zápas i jeho pozoruhodně rozsáhlé dílo.

Je až s podivem, kolik shodných a blízkých motivů se vyskytuje u mistra Jana Husa a doktora Martina Luthera. Oba se v počátku svého veřejného vystoupení zapojují do boje proti odpustkům a tehdejší pokleslé praxi jejich prodeje. Oba zdůrazňují, že kajícímu člověku odpouští především sám Bůh. Hus o tom píše ve třetí kapitole svého spisu O šesti bludech a Martin Luther to vyjadřuje v šesté z devadesáti pěti tezí. 

Dostávají se do sporu s tehdejší církevní autoritou a požadují ve svém sporu zdůvodnění z Bible, kterou považují za rozhodující svrchovanou autoritu. Hus zastával na kostnickém koncilu stanovisko, že je připraven podrobit se církevní autoritě, bude-li poučen z „písma Kristova“ a ze „spisů svatých učitelů“. Podobně i Luther trval na tom, že může odvolat ze svého učení a svých spisů jen to, co bude vyvráceno z Bible. Hus tak činil v roce 1415 v Kostnici a Luther o sto let později v Augsburgu v roce 1518 i ve Wormsu roku 1521.

Oba reformátoři kladli zřetelný důraz jak na Písmo, tak na své svědomí. Luther ve svém prohlášení na říšském sněmu ve Wormsu říká: „… jsem vázán slovy Písma, která jsem uvedl, a mé svědomí je uvězněno ve slovech Božích. Proto nemohu a nechci odvolat nic, neboť je nebezpečné a ohrožující jednat proti svědomí.“ Ale ani u Husa a ani u Luthera nešlo o novodobě pojaté svědomí zcela nezávislé, ale o vnitřní odpovědnost a závaznost vůči normě Božího slova.

Oběma šlo o prohloubení biblické víry a křesťanské zbožnosti v lidech své doby. A současně se svým kritickým vystoupením dotýkají církevních a společenských poměrů a vzbuzují tak nejen souhlasné reakce a sympatie mnohých, ale na druhé straně i odpor a nepřátelství. Oba nacházeli zastání a ochranu u světských pánů a měli své stoupence z řad šlechty, oba se ukrývali v čase ohrožení života v hradech. Oba však říkali ve své bouřlivé době zřetelné ne k násilí. Nikoli násilím, ale slovem, ve smyslu Božího slova, se uskutečňuje pravá reformace lidských srdcí, proměna církve a společnosti.

S nezměrnou pílí a vytrvalostí se věnovali výkladu Písma, vyučování studentů i lidu, byli věhlasní kazatelé i citliví pastýři s osobním vztahem k druhým. Oba také svými spisy významnou měrou přispěli k rozvoji jazyka a národní kultury. Jejich zájem o národní jazyk, u Husa o češtinu a u Luthera o němčinu, napomáhal k tomu, aby si Boží slovo a Kristovo evangelium nacházelo větší srozumitelností cestu k lidem a mělo vliv na jejich každodenní život.

Jak Hus tak i Luther měli také kladný vztah k církevnímu umění a obrazům a nebyli stoupenci přísného ikonoklasmu, který se v některých reformačních směrech projevoval. Rozvíjeli společný bohoslužebný zpěv lidu a vlastní tvorbou přispívali k bohatství duchovních písní. V našem husitském zpěvníku najdeme jak písně připisované Janu Husovi, tak několik písní od Martina Luthera, včetně jeho nejznámější písně „Je pevným hradem Pán Bůh náš“, vycházející z Žalmu 46. Luther hodnotil hudbu jako součást bohoslužby velmi vysoko a považoval společně zpívanou duchovní píseň za jednu z forem zvěstování Božího slova.

I když je Luther charakteristický svým učením o ospravedlnění pouhou vírou, i on věděl, že víra není bez lásky, jak je to patrné například z jeho kázání na neděli Invocavit proneseného ve Wittenbergu. A Jan Hus přímo víru s láskou spojoval, neboť láskou se stává víra křesťanskou.

Mohli bychom jistě poukázat na celou řadu rozdílů a odlišností mezi oběma reformátory Janem Husem a Martinem Lutherem. Každý z nich je osobitý a jiný, a také žili každý v jiné době a situaci, přesto to podstatné je spojuje. Tím je jejich úsilí o život víry, naděje a lásky pod autoritou Ježíše Krista – Pána světa, církve i každého jednotlivého křesťana.

Tomáš Butta

patriarcha

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 03.11.2017 11:08 zobrazeno: 3008x