Úvahy o české reformaci a jejím odkazu

V husitství je velmi živý pojem pravda. Je spojen se zápasem mistra Jana Husa a setkáváme se s ním u jeho následovníků, nazývaných „husity“. Co považoval Jan Hus a husité za pravdu, je zřejmé z dobových pramenů. Nejvyšší pravdou a normou byl pro husity Ježíš Kristus - jeho život a učení a praxe prvotní církve. V jednom z husitských manifestů je řečeno: „Jsou zajisté pravdy, které náš Pán v době, kdy ve své lidské podstatě viditelně žil na zemi, svými přesvatými ústy vyslovil, životem a mravy potvrdil, které zanechal jako příklady a příkazy k napodobování a uskutečňování a které jeho věrní učedníci a prvotní církev, pro blízkost svým začátkům matka a učitelka věřících, neochvějně zastávali...“ (Husitské manifesty. Praha 1980, cit. s. 120). Těmi pravdami se myslí zejména čtyři požadavky – tzv. čtyři pražské artikuly: 1) svobodné kázání Božího slova, 2) přijímání pod obojí, 3) odnětí majetku a světské moci kněžím, 4) trestání zjevných hříchů těmi, jimž to přísluší. Tyto základní požadavky vycházející z Bible byly dokládány i četnými citacemi z církevních autorit (srov. Čtyři pražské články (artikuly) V: Čtyři vyznání. Praha 1951, s. 37-52). Pořadí článků se podle důrazů měnilo, ale základní obsah jako spojující program zůstal po celou dobu husitství aktuální.
O husitství se hovoří jako o revoluci. Historik František Šmahel nazval rozsáhlou čtyřdílnou práci „Husitská revoluce“ (Šmahel, F.: Husitská revoluce. Univerzita Karlova, Praha 1993). Husitství bylo obdobím revoluce, ale především reformace. Reformací rozumíme úsilí o proměnu na základě kázání Božího slova. Reformace byla většinová, radikální revoluce menšinová. Husitství je zařazováno do středověku, neboť jeho program zůstával na půdě středověkých názorů (P. Spunar, Kultura českého středověku. Praha 1985, s. 475). Husitům šlo především ve svém jádru o náboženskou reformu a obnovu církve a společnosti.
Husitství není jen období několika let válek a ničení. Je to delší dějinná epocha, pro kterou se užívá vhodné označení česká reformace. Česká reformace ve své rozmanitosti zahrnuje více směrů a proudů. Na mistra Jana Husa navazoval pražský konzervativnější směr či tzv. měšťanský husitismus (Kalivoda, R.: Husitské myšlení. Praha 1997, s. 28nn). Je charakteristický větší opatrností v reformách a snahou o udržení určitého vztahu s katolickou církví. Jeho představitelem je univerzitní mistr, teolog Jakoubek ze Stříbra, který s těžkým svědomím dával souhlas k obranné válce v čase ohrožení Čech křižáckou výpravou. Naproti tomu táborský radikalismus je spojen s prosazením Božího království i bojem. Do české reformace patří současně Jednota bratrská, v níž jsou přítomny zvláště v počátku silné motivy nenásilí podle učení Petra Chelčického. V Čechách se prosazuje později vliv světové reformace, zvláště luterství (tzv. novoutrakvisté). Výrazem důležitého názorového sjednocování proudů české reformace, jak církve podobojí, tak i Jednoty bratrské je tzv. Česká konfese s původním názvem „Vyznání víry svaté křesťanské všech tří stavů království českého, z víry tělo a krev Krista Pána pod obojí přijímajících“ (České vyznání. V: Čtyři vyznání. Praha 1951, s. 269-308). Třemi stavy se rozumějí páni, rytíři a města. Husitství nelze redukovat na násilné akce radikálů. Je to významná dějinná epocha českých i evropských dějin. Z ní duchovně vyrůstá například osobnost Jana Amose Komenského, mimořádného a uznávaného vzdělance evropského rozměru.
         Česká reformace měla zřejmý vliv i na římskokatolickou církev v několika ohledech. V husitství měly významnou úlohu překlady Bible do národního jazyka. Už v době Husových předchůdců dochází k překladu úplné české Bible. K husitským Biblím patří Bible boskovická (1415-1420), Bible litoměřická (1429) a Bible táborská (1. polovina 15. století). Nakonec se toto prosadilo i v katolické církvi a dnes je to samozřejmost, že se čte z Bible v národním jazyce. Ale ve středověku a ani později to samozřejmost nebyla.
         Husitství mělo vliv na reformu bohoslužby, kdy mše buď celá nebo její části byly slouženy v národním jazyce a nikoli v latině. Dochází nejen k překladům latinských mešních textů, ale současně k rozvíjení vlastní liturgické tvorby. Liturgie utrakvistů se podle názoru jednoho z katolických odborníků na dějiny bohoslužby jeví jako „nesmírně zajímavý liturgický útvar velmi svérázný a tvořící vlastně druhý vrchol liturgické tvorby u nás“ (Pokorný, L.: Liturgika II., Praha 1976, cit. s. 171). S reformou bohoslužby souvisí i důraz na kazatelství v národním jazyce a rozvíjení duchovního lidového zpěvu. Pro husitství je příznačný zpěv duchovních písní a jeho rozšíření v lidových vrstvách (Daňhelka, J.: Husitské písně.  Praha 1952). Zvláště se jednalo o oblíbené písně s vánoční tématikou (srov. Snížková, J.: Česká vánoční hudba. V: Vánoce v české kultuře, Praha 1988, s. 141-149). Zpěv pěstovala tzv. literátská bratrstva. Z té doby pocházejí mnohé kancionály, které mají značnou hudební i výtvarnou hodnotu. Řada zpěvů v češtině z období husitství přešla i do katolických kancionálů. Aktivita a ocenění úlohy laiků v církvi – to byl také jeden z rysů husitství, se kterým se dnes setkáváme nejen v protestantismu, ale i v římskokatolické církvi.
         „Husitství, které chtělo přinést obrodu celé křesťanské společnosti důsledným návratem k myšlenkám Bible, zůstalo v Evropě fakticky izolováno. Jeho význam docenila teprve reformace 16. století“ (Černej, P.: Rozhled, názory a postoje husitské inteligence v zrcadle dějepisectví 15. století. Praha 1986,  cit. s. 69). Světová reformace v Německu, Švýcarsku a dalších zemích potvrdila to, o co usilovali Hus a husité o sto let dříve. Reformace jako taková oslabila sice pozici římskokatolické církve ve světě, ale na druhé straně měla na katolickou církev kladný vliv. Ta byla nucena k vnitřní reformě a obnově a došlo k odstranění křiklavých nešvarů. To nemění nic na tom, přestože jsou tendence historicky prokazovat, že situace tehdejší církve nebyla až zas tak kritická a existovaly obnovné proudy i uvnitř ní (srov. Holeček, F. J.: Farnost jako ohnisko obnovy duchovního života kněží i věřících v katolické reformě 15. a 16. století. V: Farnost na přelomu století. Řím 2000, s. 45).
Husitství a jeho odkaz jsou v našich národních dějinách stále živé a přítomné. Husitství nezaniklo ani u Lipan ani Bílou horou. Žilo v dějinách dále. Je přítomno v myšlení a postojích mnoha osobností našeho národa, zvláště u T. G. Masaryka, který husitství viděl jako význačnou dobu našich národních dějin a spatřoval jeho jádro v myšlence humanity. Odkazem husitství pro dnešek jsou hodnoty jako zápas o pravdu, touha po spravedlnosti, motivy solidarity a odvaha, které patří k našemu lidství. 
Jedním z odkazů mistra Jana Husa je svoboda svědomí. Cesta k pravdě se děje ve svobodném rozhodování člověka a v odpovědnosti jeho svědomí vůči Bohu, a to třeba i proti stávajícím autoritám světským a církevním. S husitstvím je spojena kritika církve. To bylo ovšem špatně pochopeno a zneužito v interpretaci husitství v 50. letech minulého století. Husovi ani husitům nešlo o boj proti církvi jako takové, ale naopak o její reformu a obnovu. Křesťanská víra není ani dnes možná bez církve. Vlastním obsahem husitství je úsilí o návrat ke křesťanským hodnotám ve své původnosti. Dokladem živé husitské víry na biblických a křesťanských základech je i vznik Církve československé husitské v roce 1920. K důležitým odkazům české reformace patří aktuální myšlenka tolerance. Od nesmiřitelného nepřátelství cesta reformačních Čech vedla přece jen ke koexistenci různých vyznání a větší vzájemné toleranci mezi původně znepřátelenými stranami, jak ve vztahu k římskokatolické církvi tak i uvnitř husitského hnutí samotného.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 27.10.2008 08:51 zobrazeno: 5405x