Zamyšlení o svatodušním divu svornosti a jednomyslnosti
Květen 2008
Sestry a bratři,
svatodušní svátky nám připomínají, že od počátku vzniku křesťanské církve v ní působí svou mocí vzkříšený Pán. V době apoštolů bylo toto působení Božího Ducha zvlášť mimořádné. V Bibli jsou zmiňovány mimořádné jevy a zázraky, které se děly skrze apoštoly mezi věřícími (Sk 2,43). Hlásání evangelia provázela znamení: vítězství nad protibožskými silami a mocnostmi - exorcismus, mluvení jazyky - glosolálie, zázračná ochrana před nebezpečím a zázračná uzdravení (Mk 16,17n).
Ale co bylo ještě větším zázrakem, byla svornost a jednomyslnost všech věřících. „Každého dne pobývali svorně v chrámu“ (Sk 2,46). V Bibli kralické je řečeno: "jednomyslně". Jednomyslnost, déle trvající shoda je ve světě nemožná. Jako příklad můžeme uvést hudební skupiny. I přes slávu a úspěch vznikne po určitém čase mezi hudebníky názorová rozdílnost. Hudebníci se z různých příčin rozejdou. Ještě zřetelnější je to v politice. Uvnitř politické strany se utvoří frakce a strana se rozděluje. Jednomyslnost ale neznamená to, že někdo vlivný a mocný řekne názor a všichni to odsouhlasí "jednomyslně". Spíš jen navenek kývají, než že si skutečně myslí totéž. Díky Bohu, že u nás již takováto jednomyslnost nemusí být.
V případě jeruzalémské obce se jednalo o vnitřní jednotu, vnitřní shodu. První křesťané ji prožívali v chrámě i v domech (Sk 2,46). Pro věřící stále platí apoštolova výzva: „Buďte stejné mysli, jednoho smýšlení...“ (Fp 2,2). Taková vnitřní shoda a jednomyslnost je Božím darem a zázrakem.
Vnitřní jednota prvních křesťanů vedla až tak daleko, že „měli všechno společné“ (Sk 2,44). Věřící v Jeruzalémě dobrovolně dávali do společného. Lidé se svobodně rozhodli, že budou společně spravovat majetek. Neznamená to, že někomu se pod nátlakem něco nebo všechno vezme. Pak všechno bude všech, ale nikoho vlastně nic. Protože pak nikdo není za nic odpovědný. Když je naopak něco mého, tak si toho vážím, starám se o to. Jenže v tomto případě je zase nebezpečí, že si člověk může majetku vážit víc než Boha.
Ideál dobrovolného zřeknutí se majetku, který tak slouží druhým, byl během dějin uskutečňován v menších skupinách. Už mnišské společenství v Kumránu u Mrtvého moře se tímto vyznačovalo. O tento ideál šlo zakladatelům mnišských řádů. Při založení jihočeského husitského města Tábor byl přítomen tento příklad jeruzalémské obce.
Každá rodina je takovou malou skupinou se společným majetkem. Tam, kde se až příliš zdůrazňuje „Toto je moje a toto je tvoje“, tam něco ve vztahu skřípe.
Dnes je naše společnost založená na soukromém vlastnictví a na hodnotě peněz. Proto když dnes jsou v církvi lidé ochotni nezištně dát něco do společného, pak tam působí moc Vzkříšeného, moc Ducha Božího.
Církev od svých počátků rostla. Po-stupně se rozrůstala do mnoha zemí světa. Apoštolové vyslaní vítězným Kristem vyšli do světa a kázali evangelium. Ale růst církve v Jeruzalémě a na jiných místech nebyl jen výsledkem jejich misionářské taktiky nebo kazatelských schopností. „A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“ Prvořadá je aktivita a působení Krista. On je tím, kdo vyvolává v lidských srdcích víru, kdo připojuje nové členy ke společenství, kdo působí jeho obnovu a růst. Jako lidské tělo roste samo, tak i tělo církve se obnovuje a roste Božím působením. „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno“ (Ef 4,15).
Ať i v naší husitské církvi, v našem společenství, v našich náboženských obcích je zázračným svatodušním znamením svornost a jednomyslnost. Ať naše společenství je Duchem vnitřně obnovováno, posilováno a otevřeno navenek i pro další příchozí, kteří jsou oslovováni i dnes evangeliem Ježíše Krista a pozváni na jeho cestu.
Tomáš Butta, patriarcha
Facebook